POHÁDKA.
V temnotách mizí údolí,
mře někde v dáli rohu hlas,
kde poutník s vichry zápolí –
královno, hlaďte dál můj vlas.
Ať bouře kmeny vyvrací
a jako stébla přeráží,
co venku hromy burácí,
má pohádka vás oblaží.
Ó, kouzlo naší samoty
neruší hlasy člověka;
jen v srdci tiché šepoty
jak snivá hudba daleká...
[9]