POHÁDKA.

Alfons Breska

POHÁDKA.
V temnotách mizí údolí, mře někde v dáli rohu hlas, kde poutník s vichry zápolí – královno, hlaďte dál můj vlas. bouře kmeny vyvrací a jako stébla přeráží, co venku hromy burácí, má pohádka vás oblaží. Ó, kouzlo naší samoty neruší hlasy člověka; jen v srdci tiché šepoty jak snivá hudba daleká... [9]