V ALEJÍCH.
S větví se větve snoubí,
ze květů tvoříce
od stromu k stromu loubí
a bílé kytice.
Nad snětí snět se věží
v zářivou kupoli
a na sta květů sněží
na cestu k údolí.
A celý sad se třpytí
jak vílí zahrada,
pozadí zlatem svítí,
kde slunce zapadá.
Bělostné květy snivé
a vonná poupata,
jež sněhem plály dříve,
teď hoří do zlata.
A zlato s ratolestí
se řine po květech,
květy si cestu klestí
a kane dolů v mech.
Jak v báji alej dlouhá
se skvěje ze zlata –
v mém srdci věčná touha
umlká dojata.
[12]