Když vystoup z vlaku tichou na stanici,
tu bylo mu, jak ovál vzduch mu líc,
jak nabrat by ho do plných měl plic,
než pošine dál krok svůj belhající,
a pít a pít jej žíznivýma rtoma.
Ne, nikde přec to nedýše jak doma,
tak zdravě a tak sladce. Vítr zpívá
tu bystře letě přes pláně a chlumy
jak bujný kůň, když zavlaje mu hříva;
snad někomu je ostrý, možná, dost,
i dívčí dlaň tu drásá, řek by host,
leč rodák ví, jak blaze hladit umí.
Zde silný dech a volný šíří prsa,
nic nezkřiví se a nic nezakrsá;
a jemu je, jak kleknout měl by na zem,
za sílu vděčen, již z té půdy ssál –
s ní snesl vše: cest svízel v cizí dál
bařinou, srázy, úpalem i mrazem,
i noci bez spánku, i tíhu denní,
i pršku střel a ohlušné děl hřmění.
Rozhléd se kolem. Zlatá, zlatá ves!
Jak v slunci září širým za rybníkem
a shlíží se v něm s žlutým kostelíkem,
co modrý kouř chat krouží do nebes!
Ba tak, ó, tak ji v dáli vídal vždycky,
jen přimkl oči: rybník – kostel – statky.
Na srdci nosil obraz Boží matky,
leč v srdci ves. A jaký harmonický
tu všude mír a jaké ticho svaté!
Ó, pozdraven buď domov tisíckráte!
Po víc než roce doma! Jaké blaho!
Leč půjde, půjde. Nikdo nečeká ho,
vše překvapí. Již slyší starou matku,
jak vykřikne, jak obejme ho v pláči!
A přiběhne strýc – tetka – bratr mladší
i milá Ančka z vedlejšího statku,
i dědoušek, ten stařec bohabojný,
se přišourá pak těžce od výměnku,
a celou vsí již půjde za chvilenku,
že „Tomáš Hálouc navrátil se z vojny“.
Den nebude nic dělat, oddychne si,
obejde pole, zaběhne si v lesy,
pak natáhne se na seno neb slámu.
Hohó, to nezná starou svoji mámu.
Jak bude shánět, šukat v celém domě,
nic nebude dbát, že zvyk spávat skromně,
nejlepší lůžko na noc uchystá mu.
Vykročil, opřen o hůl. A v tom shora
odkudsi, slyš, „Hat ouha“ z dálky znělo.
Cos jako jiskra prolétlo mu tělo,
zrak zved a pátrá. Někdo poblíž orá.
Ba ovšem že, tam na protějším kopci,
jenž od Hůrek se lesných níží k obci,
pluh ve slunci tom podjarním se blýští.
Zaclonil oči rukou. Postava
tam malá, tmavá pole zorává
a připravuje pro den setby příští.
Můj Bože, toť je přece jejich pole,
toť straka s klisnou a toť chudák stará
sám dědouš – vždyť už vetchý je jak pára,
jak může zorat sám ty lány holé?
Tam orával on, Tomeš. Z polí všech
je nejradš měl, ztad na rybníků blesky
byl krásný rozhled, na kraj jihočeský,
a z Hůreckých vál lesů vonný dech;
zde vlnilo se vždycky klasů moře,
a jak rád rozmách z široka se kosou,
by časně z rána, vlhké ještě rosou,
posekal zrním bohaté tu žito!
A teď to pole slabý dědek oře.
Je dědouška mu náhle nějak líto,
než ještě víc, jak slyší „Čehy – ouha!“
pojednou mocná zchvacuje ho touha
po práci, které zvyk a již měl rád.
Od cesty ke vsi odbočil a v chvat
se k lesu vzhůru dal tam k tomu poli.
Ta prostřelená noha ještě bolí,
též stanout musil v spěchu jedenkrát;
že děl kdes rány slyší, se mu zdálo,
leč to jen srdce vlastní zabuchalo
v sluch jeho. Dále! Co moh, spěchal k cíli.
Pak Halehó! si zavýsk jednu chvíli,
a udýchán a na čele pot hojný,
v sled stanul. „Pusťte, dědoušku! Bič sem!“
„I hrome, Tomeš! Ty se’s vrátil z vojny?“
„Ba vrátil, vidíte.“ A co děd něm
jak v ustrnutí, Tomeš oprať chvátí
a obrací již lehce po souvrati,
a spřež, jak moc když cítí ruky jiné,
se rychlej hne, zaskřípá bleskný pluh,
hloub zajíždí a táhne brázdy pruh,
a všecko vpřed se s novou silou šine.
A Tomášovi zablýsk živě zrak,
v ráz vypouštěna z mysli strast je mnohá,
teď zdá se mu, že nebolí ni noha,
ves zapomněna, máma, strýc i svak,
a vesele jak obraceje práská
a z plných plic jak křičí „Hat a Ouha!“
spřež ovládaje strhy mocnými,
snad slyšet to až dole v Putimi,
a zní v tom celá k živné půdě láska,
již v prsou doba zdržovala dlouhá,
a radosti v tom nesmírné zní smích,
že cítí vůni země z rodných lích.