Ó, neříkej, že příroda nám matkou,
jíž hlavu dát lze do měkkého klína,
kde na všecku se bolest zapomíná,
že rány hojí, rukou svojí hladkou
že stírá jemně našich vrásek shluk,
svých lesů tichem kolébá nás v snění
a těžký vzdech náš v soucitu svém mění
na vánek tichý, vůni květných luk.
Ne, neříkej tak. Sám jsem také sníval
o soucitu tom velkém; v duše spor,
mně zdálo se, kdos jak Bůh velký splýval
a tišil ji, když lesy šel jsem chor.
Dnes nevěřím. Já vešel v staré lesy
a v bolesti kles’ v mech a do polštáře
jsem jeho zaryl čelo, horké tváře,
tak nešťastný, tak plný tuch, jež děsí,
jak v srdci každá praskala by struna,
mně zdálo se. A zlatá záře slunná
dál houpala se na listech a snětích,
jak dříve motýl poletoval kol,
nad skrání mojí v grandiosním klidu
dál stály sosny, ztraceny v svém vidu,
ni pavouček svých nezanechal pletich,
mým vzdechem jeden nepohnul se stvol;
a co krev v žilách žhnula mi a stydla,
nad tůní modrá honila se šídla,
a ptáci pěli, neznajíce bol.
Tak bylo temno v duši mé a zima!
Však veverka, hle, mýma před očima
si v koruně tam loupá šišky hrubé,
a lesní králík šedý jako mnich
si kolem cesty chutě trávu škube
a jedva v strachu boltcem uší střih’.
Ó, neříkej, že příroda se sklání
k nám s matky něhou, když nám srdce puká,
co vědět chtěla o mých slzách luka?
klas dál žil sobě v polí zlaté pláni!
A tu jsem cítil, jak jsem všemu cizí,
co ve přírody dýše náručí,
jak víc jí hne snad, když se v lesní přízi
jen jedna strhá nitka pavučí,
než našich srdcí svírající žal,
než pochyby a spory našich duší,
jež pod kopyty svými osud kruší
a deptá je, když letí jeho cval.
Co po tom jí, že lká tu bludný hoch,
dost měj, že přijat pohostinným mechem,
tu složiti svou vzdornou hlavu moh’,
však rušit život stonem svým a vzdechem?
Chce potok šumět, ptáku chce se zpívat,
se slunit květům, ještěrkám se zhřívat
a sosnám snít a motýlům se honit
a včelám bzučet, cvrčkům večer zvonit –
ty jdi a čiň dle sudby, vůle, vloh!
Je všecko v sobě uzavřený svět,
kam marně třeš se s rozkoší svou sladkou
a v nějž ni ohlas nedojde tvých běd.
Ó, neříkej, že příroda nám matkou!