Spí jezero v příkrých hor stínu,
jimž na skráně sněhu třpyt leh’,
jak zelený drahokam v klínu
by starců sbor kouzelný střeh’.
A kraj kol pln světla a vůně,
leč z hlubiny šepce to, stůně,
jak z vlnek té zelené tůně
by dral se to stlumený vzdech.
Ó, zdá se mi, vlnek těch šumy
že chápe můj rozchvělý cit!
tak potichu vzdychati umí
jen slávský, ztrýzněný lid;
ne šumy to vlnivé změti,
to lidu vzdech hlubý tu letí,
vzdech matce urvaných dětí,
vzdech syna, jenž pro matku zryt.
A vzdech ten – hlas jediný vzdoru –
tak bázlivý, plachý, tak tich,
jak nechtěl by z prsou jít svoru,
jak umřel by nejraděj’ v nich,
by žádný jej nezaslech’, prudce
se nevysmál bolu a muce,
té prázdné, vztažené ruce,
již o dárek žebrák byl zdvih’.
Ó, kletbo jařma a smutku,
jak do hor a jezera krás
se mísíte, svádíte půtku
s jich půvabem okolo nás!
Leč slyš teď – sluch do ticha vbodni!
Zvon zavzněl... Jde z pláně to vodní?
Je zvon to kdes ukrytý pod ní?
Jsou hrana to, poplašný ráz?
Jak košíček zeleni svěží
by plynul a ku břehu táh’,
hle, ostrůvek v jezeru leží,
a kostel ční v korun zde tmách;
před Madonny svatými rysy
tam zvonek ten tajemný visí,
neb uzří, kdo zvuk jeho křísí,
co přeje si v touze a snách.
Ó, sním teď, a oko se rosí,
co zvon zní přes jezera pláň,
že, jak jej teď rozhoupal kdosi,
ret chví se mu: „Lide můj, vstaň,
ty šlapaný, dusený, zdraný,
tvé slyšet si nepřeju hrany,
že živ jsi, zvuč na všecky strany,
v pěst zatni tu žebráka dlaň!“
„Svou o skálu opři si nohu,
o skálu, již tolik máš rád,
ty císaři dáváš i Bohu,
co tvého, též nedej si brát;
ne v mdlobách a pod těžkým želem,
chci s hrdým tě spatřiti čelem,
žár plamenů v oku tvém smělém
i v boji i ve slávě stát!“
Zvon dozněl... Leč od vlny k vlně
hlas nese dál vzduchový vír;
zda modlitbu zachytí plně
sbor andělů do zlatých lyr?
Vše stichlo, a po vodní plání
jak tajemství neslyšných přání
se svatvečer soumrakem sklání
a pokoj a oddech a mír...