Co v sobě tajíte, černavé tůně
na proudu mrtvém rameni,
v zelených řasách a v bahnitém lůně?
Nad ním si třtiny šumění
ševelí šeptem a leknínů vůně
opojně těžká k omdlení
nepohnutě leží v dusném vedru –
kam v hloubku lana dužnatých stvolů
pod cudných květů lupení
srdce mi táhnou dolů,
kdyby se nechvělo, hluboké tůně
co hnusu tají v bahnitém lůně
na proudů mrtvém rameni...
Rusalky zelených vlásků, smích na rtu, sníh na vábné líci,
zurčivým smíchem sem hochy kdys lákaly při měsíci,
na smrt by líbaly je a zrádně pak rdousily kšticí?
Vodou prosáklý mužík v tůň s chechtotem na svůj snad svátek
pod pokličky tam střádal si dušičky nekřtěňátek,
zlobou až sípal tlum bab? – To kolkolem hlavaté vrby
svistivým smíchem si zlým až ztřásaly zdoupnalé hrby!
Tesklivý pláč ale pod vodou zněl, chvěl se vodníkův statek:
siroty tlumený vzlyk prsů žádal si zrazených matek...
Za nocí světlých se hladinou mihnou jen stíny teď mloků,
odráží hvězdný se třpyt – svit lampičky v mrtvoly oku...
Tajemně dumá či spí němě nehybná hladina snící.
Vleklé mlhy se po ní v slz navlhlém rubáši táhnou,
duchových dlaní si vzmachem v stín rákosí hledavě sáhnou –
plyne jím zaleklý vzdech, tichem táhle se tetelící..
Bludiček zamží se roj – kmit nad rakví pohřebních svící.
Ze shnilých kořání v šer plaše tryskají, tíhnou a skáčí;
nad utopenců se hrob vír ohnivý snáší a stáčí,
jimž písek a bahno tmou dávno zalilo strnulé zraky,
do kostí ožraná žebra kde hostí jen líné raky:
vyjedli srdce i rty i ubohé ohryzli ruce –
křehké jen třtiny se křeč chytla zoufale ve smrtné muce...
Na nimi chvěje se třtí, slz rosou květy zde pláčí...
Hladiny tmou – viz! – leknínů terč jasem bělostným svítí
z kahanu listů v tmy noc; cudným plamenem nad zrádnou sítí
omamně dýchá a voní, pel roní, z vod zářivě tryská,
jež pod ním hnilobně páchnou; dno mrví bahniska slizká –
vyvře bublina z nich a plaskne nad hladí hluše,
jak by se v bahnu tom dole zas zalknula sklamaná duše...
Světýlek sinalých kruh z tmy nad vodou tančí a blčí –
černavá tůně však němá jen zarytě mlčí a mlčí.
Co v sobě tajíte, zamlklé tůně
na proudu mrtvém rameni,
v zelených řasách a v bahnitém lůně,
nezradí třtiny šumění...
Nad hladí němou leknínů vůně
opojně těžká k omdlení
nepohnutě leží v mrtvém vzduchu...
U břehu vetchá loďka již hnije,
v trav skrytá bujné zeleni,
zlomené veslo slizem se kryje:
nezčeří více hlubokou tůni
vod hnijících dne na výsluní
na mrtvém proudu rameni.