TÁLÍNSKÝ RYBNÍK
Ty jsi mne nejvíce, tálínský rybníku,
vábíval k sobě vždy od let již mládí!
Na tvoje kruhy zřím, v růstu i zániku,
naslouchám, vln šept jak láká a svádí.
Táhneš se do šíře, rozléváš do dáli,
ostrůvek uprostřed srdce je tvoje;
sedal jsem u tebe, spolu jsme splývali,
v dumy své tratím se, nad tebou stoje.
V slunci jak skvěje se zářně tvá hladina,
olše a křoviny, kyprej tě vroubí;
oh, zda ta duše tvá, jako já, vzpomíná,
co nám spí pohřbených srdcí už v hloubi?
Ale proč chmuříš se, krabatíš hládě lad,
ženy když máchají prádlo ti v klínu
nebo když koně jde v tobě jun vykoupat –
což mi svět nehází v duši též špínu?
Vždyť ten kal ztrácí se v čistotě našich vln
nebo snad padá kams hluboko ke dnu,
jako ty oko své, čistý a lásky pln,
na večer ke hvězdám zraky též zvednu.
Dolů a nahoru času jde závaží,
ale my stejní jsme, viď, starý brachu?
Ještě v nás nebe se čarovně odráží,
obloha v běli své, červánky v nachu.
Hvězdy v nás padají s oblohy klenutí,
ráno v nás naprší paprsky v změti,
od tebe racek svou zamávne perutí,
z ňader mých píseň zas vysoko vzletí!
43