Dnes v snách ho zřela v noci. Byl tak bledý
a vpadlé tak a hubené měl tváře,
leč linula se měsíčná s nich záře,
a usmál se, jak tehdy, naposledy
když potkala ho venku, když ho jali
zde u ní, aby ke trýzni a muce
ho vrhli v žalář temný... Vztáh’ své ruce
a požehnal jí... Zrak jí slzy kalí...
Ač cizinec byl, ráda jizbu dala
mu v obydlí svém... Oči jeho byly
tak podmanivé, plné divné síly,
a svatá jím se stala jizba malá.
Pak lekla se. To prý ten kacíř český,
jenž má být souzen, že se Kristu rouhá!
Leč není-li to pomluva, zášť pouhá,
co kladou naň jak břímě na své mezky?
Jak divný kacíř! Pokorný a tichý,
čte stále v Písmě, u jídla jen prodlí
mžik pouhý – a již píše zas a modlí
se k Bohu, který snímá naše hříchy.
Co jiní – však je město toho plné –
ti biskupi, preláti, kardináli –
se fintí, hod a smích a šprým jsou stálý,
a stranou druh zas druhu hrubě klne.
I necudné prý vedou spolu řeči
ti vyvolení učenníci Krista –
Bůh odpusť jí... Jak jeho mysl čistá,
jak zdá se jí ten bludař nad ně větší!
Pak slyšela, že před koncil byl svatý
už postaven pro mnohý výrok bludný,
že napájel lid z otrávené studny
a vzdát se nechce... vzdorný, ježinatý.
Přec tedy kacíř! Lítost prudká, náhlá
ji jala, jak by kdos byl pad’ jí s výše,
ó, kéž Bůh mysl osvítí mu, tiše
se modlila, kéž hruď mu zjihne zpráhlá.
A dnes ho zřela v noci... Jistě hrozí
mu nebezpečí. Ó, kéž odvolal by!
Ne, ne, v těch očích nemůže být šalby!
Kdož pravdu zná? My lidé přeubozí?
Nezdál se soudu rouhačem sám Ježíš?
Vtom vzpomněla si: Pilátově ženě
se zjevil v noci; ráno neprodleně
list psala choti, služce díc: „S tím běžiž!“
Ó, kéž by také mocnou byla paní,
šla k císaři by, k papežovi nyní,
šla před sněm svatý do klášterních síní,
sepiala ruce, že by vzhlédli na ni...
A co tak v truchlém ztrácela se snění,
křik venku: „Již ho k upálení vedou!“
Nohy se chvěly pod ní... S tváří bledou
pak zvedla se a létla v okamžení.
Řad zbrojnošů stál, kde se brána tměla,
dav zdržoval, té divé bránil řece,
leč křičela a rvala se, až přece
ji pustili, a bez smyslů dál spěla.
Když doběhla, stál Hus již na hranici,
a oheň hltal vích i dřevo její,
než v kouři, čmoudu, ve plamenů reji
hlas uslyšela žalmy zpívající.
Tu klesla, pláč jí zalomcoval divý,
a nebezpeč a smích ji málo mate,
když děla, v mysli zas už Písmo svaté:
„Oh, jistě ten byl člověk spravedlivý!“