Co praví květiny.

Antonín Klášterský

Hovoří ke mně vůní a květem květiny, třeba jsou němy, praví mi: Trpí odvěkým hnětem, zasyp jen květy svou zemi! Rodnou svou půdu, vše, co v ní dýchá s úsměvem, slzou i vráskou, jako my vůní, dýchej k ní zticha sladkou a hlubokou láskou. Aby byl silný, sílu kdo ztrácí, cítě, jak květů dech hojí, aby se vrátil, pookřáv, k práci, k životu, shonu a boji! Rozvanou větry mnohé ty květy, bouře je poláme mnohá, po květech, z kterých dech pijí rety, lidská jde lhostejně noha! Duše tvá, květina, nepřestaň kvésti, kdos přec se zamyslí nad ní, a v tom už dost je slávy a štěstí! Nechtěj nic více a zvadni!

Patří do shluku

chrpa, mák, klas, skřivan, jetel, srp, mez, cvrček, žito, koukol

82. báseň z celkových 384

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Povídka svlačce. (Antonín Klášterský)
  2. V KVĚTNOVÉM RÁNU. (Adolf Bohuslav Dostal)
  3. Kde jsou ty růže... (Růžena Jesenská)
  4. Rád sevřené mám, krátké sloky (Antonín Sova)
  5. V polích v červenci. (Jaroslav Vrchlický)
  6. Pastel. (Jaroslav Vrchlický)
  7. Ranní píseň. (Adolf Heyduk)
  8. VLČÍ MÁKY (Alfons Breska)
  9. Z pěšin a cest. (Růžena Jesenská)
  10. Boží muka. (Xaver Dvořák)