Vy, kdo jste jedenkrát miláčky byli davů
a zdobit růžemi si od nich dali hlavu
a pak jste zapadli a umlkli tak náhle,
jak v lesích tratí se ty zvuky rohů táhlé:
kde asi bloudíte, kde dlíte asi nyní,
zda v lásce žijete, neb čelo mrak vám stíní,
co jste, co zpíváte, zda vrátíte se znovu,
či jenom květy z vás na opuštěném rovu?
Já snívám, jeden z vás že dědil po svém strýci
a dvorec koupil si, kde blízko bor se tmící,
u říčky pěnivé, kde všecko zdravé vzduchem,
a město daleko s tím kolotem a ruchem.
Má žínku hezounkou a děti roztomilé,
je vážen sousedy a kvete v plné síle,
má svého šafáře, však sám se o vše stará,
je ve žních na poli a při setí je z jara.
Bez touhy po slávě tak žije, nebo básní
se zdá mu velikou, když žena, děti šťastni.
Leč přeci na večer v ty blahé, tiché chvílky,
kdy žena vložila již děti do postýlky,
se zas v něm síla hne jak míza v kmenu starém,
a píseň na rty juž mu stoupá, voní jarem
a zvoní pramenem a šumí snětí stromů,
že kdo ji hlasno čte, již nápěv zpívá k tomu,
neb hudba lahodná v ní samé juž je skrytá.
Ty písně venkova jen mladá žena čítá
a ve žních na poli, kde žnečky snopy váží,
jim učí básník sám, když u lidí je stráží.
Tak od úst k ústům jdou a kdo ví, kde se berou?
Jak přes noc na louce či pod haluzí šerou
by byly vyrostly, je plná jimi niva.
A brzo v okolí je každé dítě zpívá.