V dnech léta, kdy žhne slunce žár,
kol chrámu když jdem’ po ulici,
vždy ovane chlad jeho líci
a zve tě vejít na chvíl pár.
Tak také bylo. A on vstoup’.
Ten chrám byl velký, dlouhý, stmělý,
a varhany tam z hloubky zněly,
a k oknům táh’ se dýmu sloup.
Tam monstrance plál zlatý jas,
a kmital plamen žlutých svící,
hned roztoužen, hned jásající
zněl chrámem s kůru sladký hlas.
A hlas ten byl tak měkký, čist,
a tolik citu se v něm chvělo,
že dojat přejel zrak a čelo
a zachvěl se jak stromu list.
A hlas ten nutil hledat jej
na vysokém a stmělém kůru,
a jak tak zvedl zraky vzhůru,
zřel dívčí bledý obličej.
Tak uviděl ji první den
a pak jen musil myslit na ni
a úsměv, pozdrav, stopování –
ni v chodu lásky není změn!
Chyt’ v proud jej lásky prudký vír.
Vždy provázel ji, kdy šla z hodin,
jež měla v městě u pár rodin,
to ve zpěvu a na klavír.
A chodíval i za ní v chrám
a bloudívali potom spolu:
dva květy na jediném stvolu,
dvě děti, jež spjal osud k hrám.
Jen v nadějích a lásky snách
a její mukách žili oba –
Co kolej! A co zkoušek doba!
Čas na to neměl v myšlénkách.
Tou dobou na vsi v klínu hor
se těšívalo srdce matky,
že záhy sen se splní sladký,
plod práce její, bídy vzdor.
Však někdy přec se zdálo jí,
že doba to již dlouhá, dlouhá,
a psala, psala, jedna touha,
a snad že syn ji spokojí.
Vždy uspokojil – tak málo slov
mu stačívalo vřelých tady,
že dříve ne, až doktor mladý
se navrátí pod rodný krov.
Pak míval zase dlouho klid,
a šlo to dál, jen srdce vadlo
tam v horách – a ji pro divadlo
dal někdo v zpěvu vycvičit.
Sen slávy a sen lásky s ním,
sta růží padá, rukou kyne,
a oni spolu – všecko jiné
je proti tomu prázdný dým!
Byl první výstup. Potom zas
vždy u divadla čekal na ni,
o lásce mluvil bez ustání –
ji těšil šperk a věnce, kvas.
A usmála se ze zvyku,
a Bůh ví, na co myslila si,
když chválil její hlas a vlasy
a říkal jí: můj slavíku!
A před divadlem kdys jak stál,
zřel ekypáž, kde v oknech clona,
a s pánem kýms tam vklouzla ona,
a kočár letěl mlhou v dál...
On vrhnout chtěl se pod kola
a chytil hlavu, jak šílí,
pak za vozem lét’, co měl síly,
a myslil, že ho zavolá.
A bloudil městem celou noc
a domů šel, kdy den se zlatil,
teď viděl všecko, co s ní ztratil,
i proklel navždy její moc.
Své matky vzpomněl a svých let
a plakal, plakal v muky žáru,
pak vzpomněl, kterak u kočáru
ta dvířka bouchla, zaťal ret.
Vše proklel, hlas i ozvěnu,
již budil, slávu, potlesk davů,
a v zoufalosti horkou hlavu
si rozbiti chtěl o stěnu.
Však potom našel trochu knih,
jež ve prachu léta dlely,
a s pevnou vůlí po den celý
se nořil v práci, něm a tich.
Sám divil se, že tolik sil
mu po té noci ještě zbylo. –
A šel pak, hodin šest kdy bilo,
by v divadlo ji provodil...