Mne volali ve světel sterých lesku,
k mým nohám ze všad pršel růží květ,
otřásal vzduch se kolem od potlesku,
jenž sotva klesl, zas a zas se zved’ –
já prchla v tichý koutek svojí šatny,
kam únava mne vždycky zahání,
myšlének proud se v hlavu hrnul chvatný,
a čelo zvolna padlo do dlaní...
O čem jsem snila? Ne o svojí slávě,
ten zvuk tak příliš brzo sevšední,
ne o závisti družek, ježto právě
snad tupily můj výkon poslední;
jen malý obraz vstal mi před očima,
však jaká poesie zářivá!
že cítila jsem, jak se srdce zima
tím jeho milým teplem zahřívá.
Prosťounká jizba, jakých na sta všady,
však mír ty stěny zlatí kolkolem,
večír se dívá oknem, a muž mladý
rozsvítil bílou lampu nad stolem,
k své ženě slíčné klesl do lenošky
a knihu vzal, jež jeho záliba,
předčítá nahlas, ona hybem nožky
své mladé štěstí zvolna kolíbá...
Obrázek všední, prostý neskonale,
snad bez kouzla je všeho nejedněm,
kdo mřel však po něm jenom v touhy pale,
co krásy vidí, cítí tepla v něm!
Jej prožiti jsem přávala si jednou,
jen taký večer, Bože, jediný,
zaň dám tu slávy celou záři lednou,
ten jména lesk a všecky vavříny!
A obraz roztál v mlze, vystoup’ jiný,
ta známá mi, tak drahá postava...
Proč srdce dobré, v kterém není viny,
se cizí vůlí vésti nechává,
proč neřeklo: Též já mám svoje práva,
jež nedám sobě nikým vyrvati?!
Ó, zas ta rána pálí jako žhavá,
a potácím se v bolu závrati!
Zda tesknit smím? Jsem přec tím lehkým tvorem,
jak řeči denně v sluch se dostanou,
s tím jasným, slzou nezkaleným zorem,
leč na prknech, tou chytře vylhanou,
jejž neporaní ostré bolu ostny,
jenž jako motýl pestrý v podletí
ten těkavý svůj život bezstarostný
jen v plesu, tanci, zpěvu proletí.
To kletba umění, že vidí pro ně
jen masku svět vždy mojí na tváři!
Zda svěřit se? A komu v lidstva shoně,
když slovu víru dát se nezdaří?
Ó, nevěřil by nikdo slzí toku
a nejvýš někdo pomyslil by snad:
Hle, cuknutí rtu a ta bolesť v oku,
ten těžký vzdech – zná vskutku živě hrát!