Sám v pozdní noci sedím v jizbě chudé
do těžkých zabrán snů, jež hlavu tíží,
jak vězeň v žaláři, když v záři rudé
se slunce do starých mu opře mříží,
a přeludem se vzdušným snové plíží.
Ve krbu oheň rozhučile praská,
chvílemi jiskra vlítne na podlahu,
a v čele chmurná zrodila se vráska,
již vryla myšlénka o lidském blahu,
jež rovno ptactvu v přeletavém tahu.
A se stěny, jež v rozletu mi brání,
kříž dřevěný tak přísně na mne hledí,
jej matka zavěsila k rozjímání,
že smír jí vdechnou rtové jeho bledí,
a jeho bol jí bude odpovědí.
Na stole lampa žlutým světlem míhá,
žár vrhá na kříž bíle olíčený,
a zděšen zřím, jak strop se nad mnou zdvíhá,
jak vzdalují se pusté, holé stěny,
jak zmráčen klesám mrazné na kameny.
A náhle mlhu cítím před svým zrakem,
a mžikem chrám tu rostl z jizby mojí,
odvážná kopule se vznáší mrakem
nad sloupy gigantské, k nimž kůr se pojí,
a chorál dojemný se temně rojí.
A středem chrámu dav se hrnul těsný,
ve tváři slzy těžkých utrpení,
a mnohých zrak byl strhaný, až děsný.
Tak zticha brali se, a nad sloupení
se ozvalo jich srdcetklivé pění:
„Čím zhřešili jsme proti Tobě, Pane,
čím odvrátili mysl láskyplnou,
že žití dáváš z trní jenom tkané,
že hrozíš lodi záhubnou ach, vlnou
v tůň pohřbenu býť strastiplnou?
Tys řekl, třetí den že vstane
Tvé božství velké nás vykoupiť z bídy,
však věčností jsou pro nás dny ty ždané,
a v třetím dnu, ach, nekonečnosť vidí
zrak náš, jenž po spasení slídí.
Kdy vzejde třetí den, kdy přijde vykoupení?
Či bez konce my hynouť, zmírať máme?
Nás budí ze sna časné kuropění,
vzepneme ruce, o spásu my lkáme,
a ozvěna jen sluch náš bolný klame.
My mořským přílivem voláme k Tobě,
a odlivem zas muky naše rostou,
z nás každý zoufal by už, byl radš v hrobě,
bys Ty nekojil sny nám mysl prostou,
že palmy blaha v poušti naší vzrostou.“
A každý sklonil šedou svoji hlavu,
proud slzí hořkých siné polil líce
tak potichu, neb nikdo z mdlého davu
se neodvážil v hlasný pláč, by zříce
tu druzí, nitro nezrývali více.
Teď uzřel jsem, co mhlou dřív zahaleno.
Na velkém kříži Kristus rozpjat visí,
sněhové tělo krví potřísněno,
a v mrtvé tváři lásky věčné v rysy
se klid a milé utrpení mísí
Zář tajemná jak měsíc vyšlý z mraků,
jak kolem čel hor dumných zásvit ranní,
z průsvitných víček, z uhaslého zraku
se na kříž rozlívá – kol tma se sklání,
noc černá těžké mraky svoje shání,
a v temném chrámě hromničná jak svíce
kříž stojí dřevěný, a z tmy se noří
Kristovo tělo, jehož smírné líce,
ováty leskem, klidem svatým hoří,
jak odlesk luny v mrtvém nočním moři.
A v ticho hrobové tma hustá vzrůstá,
a v divoké to ticho vítr kvílí
a třese okny; pohoří jak pustá,
když vichr větve zvedá, vršky chýlí,
ve chrámě davy stojí – každou chvíli
vzlyk prorve ticho, jak když z mračna náhle
krůpěje těžké padať začnou k zemi
a věštkyně jsou bouře neobsáhlé.
Tak davy stojí zmučeny a němy,
a ruce vzepjaly se haluzemi:
„My milosrdenství jsme hledať chtěli,
a život dal nám bídu jenom věčnou.
My z kolébky jsme smavě na svět zřeli,
sen mladou duši cestou vedl mléčnou;
však život dal nám bídu nekonečnou.
My v srdci měli teplo jako v chatce
rodinky šťastné, any venku sněhy,
my matce v klíně usínali sladce,
svět dýchal blahem, slunce plno něhy,
dokud jsme květné obývali břehy.“
A hořem umdleni už mnozí klekli.
Tu stařec klečel shrben stříbrovlasý
a zticha modlil se; tu muži vlekli
omdlevší ženu; dívka lepé krásy
ji líbá, slzami své zdobíc řasy;
pod kazatelnou bledá matka sedí,
vyzáblým prsem nemluvňátko kojí
a se ztrnulým zrakem k soše hledí
Madonny nebeské, jež v chrámě stojí,
slzami kropíc dítko v nepokoji;
u křtitelnice děvčátka a hoši
spí v hromádce; jich hlavičky se kladou
tak mile k sobě – o plném snad koši,
jímž Mikuláš vždy těší mysl mladou,
po zlaté šňůře s nebe nad zahradou
se spustiv s andělem, jim nyní zdá se;
a jejich matky, každá šátek svléká,
své dítko přikrývá, chlad tělem třase,
a každá praví – s líc jim slza stéká:
„Chudáčci, nevědí, co na ně čeká!“
A otcové jich, lidských postav stíny,
zmoření prací, trápením a hlady,
jimž pláč ten ranil hruď jak blesků klíny,
teď klekli též a s nimi mládců řady,
již zří už vysněné se bořiť hrady.
To zubožené byly lidské tváře:
mozoly, nemoc, hlad a smrť si nosil
z nich každý z továren, a svit jen záře
líc dětských, štěstí od Boha jimž prosil,
mu teskné líce slzou lásky zrosil.
Vzlyk zvolna ztichal, na zem lehla těla.
Už nikdo neviděl, že v temné báni
zasvitlo náhle, křídla zašustěla,
že běloskvoucí anděl s bledou skrání
se snesl ke kříži; že všechněch paní
královna božská, div že žitím vládla,
a Josef z Arimatije v tu dobu
a Nikodém, jenž nesl prostěradla
a mirru, aloes – to mrtvých zdobu,
že Krista kladli do skalného hrobu.
Kříž prázden planul, tma kol v chrámě pustá.
A anděl prošel chrámem, plakal vida,
že i ta nemluvňátka, jejichž ústa
prs matčin ssála vyschlý, sklála bída,
že děvčátka i hochy mrtvy shlídá.
I sedl pod kříž, tvář si zakryl dlaní
a hořce plakal, spatřiv na dláždění,
jak mnoho květů pohubil mráz ranní.
Tu s kříže vzplála zář – zníc: „Vykoupení!“
Já procitl jsem ze dlouhého snění.
V mém krbu dávno hlučný oheň shasl,
noc zašla už, a nad horami svitá,
a starý kříž, před nímž jsem dříve žasl,
se stěny na mne zří, v mé mysli kmitá,
že utrpením on mne k sobě vítá.
A sedím smuten ve své jizbě chudé,
do těžkých zabrán snů, jež hlavu tíží,
a malým oknem světlo vniká rudé,
jež jíní zlatí na omrzlé mříži
a bludičkou se ke mně zvolna plíží.