Čtenářka.
Své sestře Anně.
Za bílým domem zahrada
tak plná písní, plná záře,
co květů jen tam napadá
teď trávy na polštáře!
Na lávku tam si sedla teď
pod kvetoucími kři a stromy,
a zdálo se, ta nad ní sněť
že pod květem se zlomí.
Půl děcka měla nevinnu
a zpola půvab mladé dámy
a oči měla ve stínu
kloboučku z bílé slámy.
A do knihy jí padal zrak,
kde mnohou sladkou sloku četla,
co nad hlavou jí zpíval pták
a stará hruše kvetla.
100
Co na cestu kol paprsek
se prosmyk’ skrze korun stropy,
jak byl by její nožky vděk
tu zlaté nechal stopy.
Pak spouští v dlaň svou hlavu, sníc,
a bílý oblak v letu stihá
a neví, co ji vábí víc,
zda jaro nebo kniha.
Ó, básníku, ty samotář,
sám nevíš ani, vězeň cely,
jak často pták a květ a zář
se s tebou o zdar dělí!
101