SAMOTÁŘI.
Celý svět jak zakletý
na blýskavé parkety,
v kytic vůni, v záři světel,
v úsměvy a zálety.
Samotáři, který sníš
ztracen ve své jizby tiš,
pozor dej, ať nevyláká
karneval tě ve svou říš!
Slyšíš, kterak ulicí
zimní ostrou vánicí
hrčí vozy, na ples vezou
dívky blahem zářící?
Nevidíš tam v dálce plát
zlatou září oken řad,
121
pamatuješ, jak jsi jednou
vídal sám tu záři rád?
Zavři oči raději,
jak ta světla svádějí!
Pozdě dnes – a všecko jiné
prázdnouprázdnou, marnou nadějí.
Chceš si jíti pro radost?
Budeš tam jen mrtvý host,
poznáš, jak jsi se svou jizbou
jako s tichým hrobem srost’.
Sedni k práci, nechoď tam,
je to velký, bolný klam –
chceš, by rány zacelené
vznítily se v nový plam?
Jako stín a chor a bledbled,
s chladným srdcem jako led,
máš tu sílu cizí štěstí
bez bolesti uvidět?
Zavři oči raději,
jak ta světla svádějí!
Pozdě dnes – a všecko jiné
prázdnouprázdnou, marnou nadějí.
122