MALÁ HVĚZDA.
Ty hvězdičko modrá nad zemí,
tak modrá, tak malá, tak skrovná,
že moh’ bych tě sevřít, zdá se mi,
i do malé pěsti své zrovna.
Když hvězdami vzplane temná výš,
a celé se zajiskří nebe,
já hledám tě vždycky a – odpustíš? –
tak trochu mám na mysli sebe.
Ty záříš s tak vlídným úsměvem,
jenž za noci činí tě kráskou,
ó, jistě ty také stejným k všem
tu soucitem planeš i láskou.
A co ty dbáš, cestou ujetou
nad spoustami domův a věží
že za velkou zářící kometou
sta jiných hvězd překotem běží?!
5
A co ty dbáš, tichá ve snách svých,
že před tebou, za tebou skvěje
se řada hvězd větších, krásnějších
a pouští se v závod a reje?!
Já chápu tě, věř mi, a mám tě rád
na nebeském pásu tom zkvetlém,
že třeba jen malá, chceš sama stát
a zářiti vlastním svým světlem!
Snad učený někde profesor,
jenž na zemi žije jak v hrobě,
teď nasadil skla si na svůj zor
a upřeně dívá se k tobě.
Však čím se víc dívá, žasne tich
a učenou hlavou svou vrtí:
Že půjde ta hvězda tak, nebyl bych
řek’ ani do nejdelší smrti!
Dle výpočtů přesných, autorit,
jež sotva kdo v budoucnu zvrátí,
ta hvězda přec měla v pravo jít
a ne se tak na levo dáti!
6
Však ty se jen smíchem otřeseš
v tom zářícím oblohy sále.
Co hloupých ti rozum? coCo učených lež?
Svou cestou jdeš s úsměvem dále.
7