Byl podezřelý dávno: jezdil na Rus
a na Krymu měl villu, za choť Rusku.
Byl učený, a řeči jeho plamen
jak zažehoval davy! Nic se nebál
a nehrbil se před velebou trůnu.
Byl pevný, zlata lesk naň neměl moci
a zhrdal třpytem titulů a řádů.
Takový člověk je buď blázen velký
neb nebezpečím státu. A tak válka
když rozestřela přes říš dračí křídla,
byl jat a před soud postaven a souzen
a odsouzen (dřív, nežli jat byl) – k smrti.
Pak zaváhala Vídeň. Usmrtit ho?
Smrt jeho sboří poslední snad mosty
od trůnu k Čechům, již ho mají v lásce.
Na frontách teď již desertují houfně,
jak potom? – Orel dvouhlavý ho pustil.
A za krátko říš shnilá rozpadla se,
a Volnost! vzkřikla utýraná Praha.
Stál v čele vlády, snil, že k vládě, moci
se pozvedne zas porobený národ
v svém vlastním státě. Ale v temných děrách
již zmítalo se záští, plné jedu,
koupených duší, drzých hebrejčíků
a šiřitelů zkázy. Našlo ruku,
chlapeckou ruku, vtisklo zbraň v ni zhoubnou
a syčelo jen: Nepřítel, hle, lidu!
A ruka stiskla – výstřel třesk’, leč střela
cíl minula. A přece stihla srdce,
jež zaplakalo lítostí a bolem.
Šel do ciziny sloužiti své vlasti.
A než se vrátil, srazili ho s výše,
kde vysoko čněl. Překážel až příliš.
Jen stát a národ stále! A co strany?
Chtěl, aby jazyk cizáky nám rvaný
teď celým státem plně zněl a volně,
a v domově svém Čech byl vskutku doma.
Hlas týraných od pomezních hor, dětí
i matek pláč, sluch zraňoval mu stále,
i chtěl jej ztišit. Je kdy na to všecko?
Teď radit se jen, co má žito platit,
jak mzda být velká, jaká ještě místa
a úřady si vymyslet, by všechněch,
kdo lační po nich, splnila se touha.
A tak šel do řad zas jak prostý vojín.
Leč v postavě té přímé dál tu žije
svědomí národa, sen všech, kdo smutně
se dívávali k bělohorské pláni
osmého listopadu, kdo se chvěli
nad knihou dějin od let probuzení
o naši řeč a národ, v chvílích stesku
se těšíce jen vidinou let příštích,
a v srdci jásot, ale slzy v očích,
den pozdravili volnosti a slávy.