Dolce far niente.
Slunce hřeje víc a více,
ve stín lehám pod thuji;
vlny, moře baletnice,
před zrakem mi tancují.
Za plachtami zřít to láká,
jež se tratí za obzor,
stíhat v letu křídlo ptáka
za daleké hradby hor.
Aloë mi blízko kývá
v teplém větru na souhlas...
zavru oči... moře zpívá,
slyším ve snách jeho hlas.
Slyším ve snách, jak se pění,
jak se vlny zvou a prou,
zpěvný hukot, šumné pění,
kolébavku rythmickou.
30
Sladkou tíhou, línou mdlobou
dýchá na mne slunce dech,
mám ji v nohou, očích obou,
mám ji ve svých žilách všech.
Nade mnou bdí cypřiš stráží,
kolem léta jas a vděk –
u nás asi listí sráží
chladný, vlhký podzimek.
V polosnění, v lethargii
moře pruh zřím nezměrný –
u nás asi do mne bijí
časopisy Moderny.
Pah, co potompo tom! Jejich černi
smyl mi moře majestát,
moderní i nemoderní
nechám kolem uší vát!
Psát? achAch ne! Kde zpívá moře,
z pokladů svých berouc tun,
rouhání je, ne-li hoře,
sáhnout do svých vetchých strun!
31
Tak se těším. V pravdě mdlobou
dýchá na mne slunce dech,
mám ji v nohou, očích obou,
mám ji ve svých žilách všech.
Slunce hřeje víc a více,
plíží se i pod thuji,
vlny, moře baletnice,
před zrakem mi tancují...
32