X.
Ne, my v cíl svůj nevěřili dosti,
Ne, my v cíl svůj nevěřili dosti,
mátla nás hned ta, hned jiná hesla,
skráň jsme často tiskli v zoufalosti,
váhal krok, a ruka chabě klesla.
Co měl cestou síliti druh druha,
druha druh bil v závisti a zášti,
vlastní já nám všecka byla vzpruha,
dýky kryli v chodeckém jsme plášti.
Pochybnosti štíra nedovedli
zamáčknout jsme ve své vlastní hrudi,
na své vůdce kámen jsme spíš zvedli,
prodávali čest svou, vírou chudí.
Ptali jsme se hořce: „Není bájí
dálný kraj ten svobody a míru,
k němuž jdeme? Kde je, kde se tají?
Nebyl snem jen, pro nějž mřeme v šíru?“
Proto také v kraj ten nevejdeme,
pouští dál se budem jenom ploužit,
v úpalu dne i za noci němé,
nežli padnem, trpět a se soužit.
21
Snad ni naše nevejdou tam děti,
teprv snad až vnuci našich vnuků,
budou-li dost silni pro oběti
a svá srdce zladí do souzvuku.
„Máj“ 1909-10.
22