STARÁ CHŮVA
Jedno oko slepé,
shrbená a malá,
kolik na svých loktech
dětí odchovala!
Jak pes domu věrna,
neúnavná v práci,
před sebou růst zřela
třetí generaci.
S výbavou ji matka
popouštěla dceři,
aby květ jí střehla
na novém zas keři.
A když květ se rozvil
v pokolení třetí,
šla zas tam, šla vždycky
jen, kde byly děti.
Sloužila, ó, což jí
bylo více třeba?
za vlídné jen slovo,
za ten kousek chleba.
73
Sloužila, až posléz,
shrbená a malá,
byla už jak děti,
které houpávala.
Bože na nebesích,
tu jí učiniti
milost rač za věrnost,
práci celé žití:
Nevykaž jí v ráji
místo v stařen kole,
dej ji mezi děti,
jak tu žila dole!
74