VÁCLAVU DURYCHOVI
za dedikaci Výboru básní Theod. de Banville.
Jakže? S verši Banvilla
spojila
jméno mé tvá jemná ruka,
Banvilla, v němž všecko jest
soulad hvězd,
jas a hudba čarozvuká?
Který jako čaroděj
kyne v rej
chaotický mlh a stínů
a vše mění v luzný tvar,
v třpyt a žár
a jíl sprostý do rubínů?
Jméno mé, jenž chudým jsem
básníkem,
na němž příliš zemská tíha,
jemuž jenom ve snění
v plameni
Ideál se v dálce míhá?
Jistě myslil’s, že ať květ
mdlý jsem, bled,
a on celou nivou pestrou,
94
svojí láskou ke Kráse
stává se
duše má přec jeho sestrou.
A měl’s věru pravdu v tom,
jako strom,
jehož listy slunce pijí,
do celého vesmíra
rozvírá
duše má se poesii.
A že tutéž lásku zřím
srdcem tvým
pláti stejném ve souzvuku,
nelekám se snít, že nám
Banville sám
bratrsky by stiskl ruku.
95