VÁNOCE.
„Dál nemohu krok již.“ – Vzmuž se, vzmuž,
jen kus a v branách jsme Řezna,
tam skytnou nám asyl a přístřeší,
tam nikdo, psance, nás nezná. –
A dále šli sněhem a závějí
a větrem, který tak skučí,
on s uzílkem, ona dítě své
si tiskla do náručí.
Však tmělo se víc, a byla již noc,
noc zimní, hvězdná a svatá,
kdyžkdyž, znaveni k smrti, došli bran
a počli bít v železná vrata.
Ta zaskřípla, zbrojnoš ospalý
se ve zbroji objevil v bráně:
„Což nebude pokoj ani dnes,
dnes v noci zrození Páně?“
– Ó, pro lásku Toho, který dnes
se v Betlémě zrodil všem lidem,
nás do města pusť již, po cestě
ať dlouhé usneme s klidem!
30
My lidé jsme dobří, poctiví,
zde v zemi cizinci ovšem,
ó, do města pusť nás, dítě mře,
ó, rychle, než bude po všem! –
Cos houknout chtěl zbrojnoš nevrlý,
cos v tvář jim drsného říci,
leč změkl, jak pohléd letmo jen
do paniných líbezných lící.
„Vy kacíři z Čech jste jistě – děl –
jak do bran pustit vás města?
Od císaře posel přijel dnes,
že strašně rebelly ztrestá.
Že rada jich nemá pouštět sem,
nuž, Pánbůh, lidé, buď s vámi!“
A zapadla vrata, kolem noc,
a v noci té stáli tu sami.
Jen hvězdy plály jim nad hlavou,
leč v nich jak četli by v šíru:
„Já Bůh jsem lásky a soucitu
a odpuštění a míru!“
31