BALLADA VELKONOČNÍ.
Se Sladkovským Trojan seděl
v prosté jizbě. Den byl vonný,
řehtaček hlas venku zvučel
za odlétlé k Římu zvony.
„Slyš!“ – teď se rtů Sladkovského
plyne – „zní tak v celém kraji,
a teď právě poklady se,
myslím, všude otvírají.“
„Poklady?“ – se ušklíb’ Trojan –
„pro nás věru báj to pouhá,
chudi jsme, a celý svět se
bolesti jen naší rouhá.
Věř mně, myslím, na tom světě
z národů všech, co jich zříme,
Kristovu že utrpení
v Čechách nejlíp rozumíme.
78
Pro nás jak když konce nemá
pašijová těžká doba!“ –
V jizbě ticho. Hlavy v dlaních,
v dumách tonou muži oba.
Zaklepáno. V jizbu stařík
s usměvavou vstoupá lící,
starý kožich sobě rovná,
v ruce mačká beranici.
„Pochválen Pán – se Sladkovským
rád bych mluvil – nevím ani...“
„– Já to, strýče, tady židle,
nesmíte nám vynést spaní! –
Odkud pak až?“ – „Z dálky, z dálky,
od Semil až, vzácný pane,
abych víckrát Prahu viděl,
už se, myslím, sotva stane.
Ale mám tu v Praze syna,
tak bych rád byl svými zraky
spatřil vnuka. Myslil jsem si:
k Sladkovskému dojdeš taky...
Pořád slyším...“ – „A jak u vás? –“
„U nás v horách stará bída,
vzácný pán zde v Praze asi
sotva takou nouzi vídá.“
79
Hovor vázne. Rozpačitě
stařec hledí kol a kolem,
vytáh’ šátek, pot si utřel
na temeni poloholém.
„Pane doktor!“ – „Nu, co, strýče,
směle jen, co hruď vám svírá!“ –
– „Slyšeli jsme, na divadlo
že tady pan doktor sbírá.
Tak jsme taky – je to málo –
ale při té bídě známé –
abych řek’ tak – my tam v horách
také české srdce máme!“
Trojan povstal. Sladkovskému
slzy dvě se v oku třpytí:
„Pravdu měl’s, jen utrpení
je to naše české žití.
Ale v bídě pašijové,
svět kdy se nám rouhá celý,
poklady se lásky v Čechách
ještě vždycky otevřely!“
80