Vše kvetlo, vonělo, byl večer teplý, slunný,
když prosila mne – v líc jí neduh vryl své runy –
bych ven ji trochu ved’!
Jak luna patří v les, tak pohlédnula na mě,
jak cos jí odepřít? Já mlčky dal jí rámě
i šeptla: „Naposled!“
Já viděl každý den, jak ten květ hlavu chýlí,
a přec jsem zachvěl se. Šat měla dlouhý, bílý
a v zraku chorý svit,
v mé ruce její dlaň hořela bílá, suchá –
ó cesto! dokud leb má vásou bude ducha,
ty budeš v mysli žít!
A šli jsme nejprv lip těch starých dlouhou řadou,
jež chodce pod nohu vždy čaloun stínu kladou,
byl dlouhý a byl šer;
a šli jsme na luka, kde květů vstalo na sta,
kam bílou pěšinou procházka vedla častá
krok její na večer.
Hle rybník, jehož pláň se nikdy neskonejší,
tam dub a sedátko! To místo nejmilejší
jí bylo ze všech míst;
tu milých básníků čítala písně, dumy,
tu mluvil Burns k ní i Longfellow, jenž umí
tak líbezné sny příst.
Snad sobě vzpomněla té mnohé blaha chvíle,
že růžný proskočil jí nach na tváři bílé,
však mžikem opět zhas’.
Ó koutku milený, již „s Bohem“ naposledy!
Když zmizel, spatřil jsem, jak dere se jí v hledy
a stéká slza s řas.
A šli jsme v klidný háj, jenž z dálky voněl dneska,
hned vlídnou pasekou, hned zase vedla stezka
nás loubí ve hustá,
pták z dřímot vyrušen, výš před námi prch’ strachy,
a časem přes cestu i králík přeběh’ plachý,
jí úsměv přes ústa.
A ona loučila se v tuše bolné se vším
a všecko viděla, já čeho sobě nevšim’,
i hnízdo v houští kdes;
zde v bouřce jedenkrát se, bázní jata, skryla,
tu pěnky krmila, tu fial kvítka milá,
tam trhávala vřes.
Pak skály s vrcholu jsme zřeli v dál, kde rysy
se hradu temněly, tak nádherného kdysi,
byl pobořený teď;
tam zraky upjala, ret její bledý oněm’,
a v mysli křísila vše, co slýchala o něm
od báby vyprávěť.
Za chvíli pravila – cos chvělo se jí v hlase – :
„Čím večer před spánkem má mysl obírá se,
ať dobrým nebo zlým,
ať milou bytostí, když ve vzpomínky klesnu,
ať čítám v knihách svých: vždy potom tichém ve snu
vše zase znova zřím.
A proto jednou vše jsem zříti ještě chtěla,
svůj koutek milený, les, pěšiny, hor čela,
sen dlouhý budu spát,
ó tuším, bdění chvil že bude již jen málo,
vše vidět chtěla jsem, by o tom se mi zdálo,
co zrak můj vídal rád!“ – –
Ted' chladnou vidím ji, juž ztichlo srdce zlaté
a ret se neozve, však stále přec mne mate
ten úsměv na ústech;
snad právě místečko své vidí oblíbené,
zkad vidět bor se tmít, kde dub svou střechu klene
a leknín vroubí břeh...