Když plálo světlo měsíční
v stříbrné stromů šumění,
přichvěla v šeptu chvojoví,
přichvěla ke mně ve snění,
zelenou stichlou alejí...
Dlouhé vlasy jí voněly,
tak opojně, jak rezedy,
v můj tolik svůdně hroužila
svůj velký zrak –
až v hrudi, jež se oužila,
mi bilo srdce tak –
oh byla krásná, divoká,
oh byla zvláštní tak!
A pak:
Skasanou sukní sedla si
lichotně ke mně do trávy...
a blízko tak!
A jako by mne uhodla
svým zrakem stále upřeným,
na pranic se mne neptala,
jen udýchaně šeptala
zvonivým hlasem svým:
„Smutný můj princi – lásko má,
vy dětsky mladý: stesk a sen,
slyšíte píseň jezera,
jak smutně vane sem?
Hladinou toho jezera,
v měsíčním stříbře kolébá
se malá loďka má,
skvostnýma hraje škeblema
a čeká loďka má,
to na vás, duše má – – – – -–
A v jezeře, tam palác mám,
kde vše je láska – krásný klam,
tam vaše sny vám vylíbám,
skutečnost sladší za ně dám,
vy, duše má –“
Tak hýčkala, tak zpívala,
tak pevně v zrak se dívala,
a stále ke mně níž a níž,
a blíž a blíž
se shýbala,
pak – hlavu k hlavě –
tak šepotavě
zas zpívala:
„Ó, pojďte se mnou, duše má,
má láska všechno ulíbá,
a pro vždy vaše duše snivá,
jež dnes jen samý smutek zpívá,
pak bude má,
a blažená!“
A stále níž,
a stále blíž,
se rozechvěně shýbala –
až v roztouženém roznětí,
stiskla mě v strašné objetí –
a líbala – – –
V tom blahu, které cítil jsem,
tak nezažitě vášnivém,
já seznal, že je fantomem –
v tom blahu, jež jsem pocítil,
já seznal, že jsem pouze snil.