Ha zde lkáti budu! zdeť jednou kvíliti tajné
Svého mohu truchlým srdce bolesti hlasem.
Vám doliny zvláštním sama jež snad příroda prstem
Tuť vyryla, klidné ctného kolébky žele.
Vám skaliny zbledlé, vám též uši přírody jemné
Jeskyně, vám plesa, vám lkát chcy pahorky němé.
Ty však dřív věrolomný ohlase vůkol umlkni,
A lstným, hájku zaviň v stínu mě pláště, očím.
Jen mírný lehké leckdys perutínky větříku
Chvěj a ta ji ňáder mých vzdechy ještě zanes.
Jdi studený prolomiž, tužby mé plápoly, led ten,
Jenž na jejím, volném někdy mi, srdcy leží.
Ten já, co kdyby jsem nejvyšší outloty cýtil
Ouplněk, aj teď obět rozmaru býti musým.
Čím jsem tak zavinil? takliž se přísaha věčné,
Již sy na mých složila rtech, brzo lásky mění?
Rcy, zdaž bedlivě jsem podané tobě víry nechránil;
Či vroucý k tobě též odměny rovně nečil?
Vás za svědky volám, vy tajemství znáte milenců,
Tě, dni k stráži dané slunce, tě temnu luno,
Ach kolikrát na onom, buď záře ho růžila chlumcy,
Buď hvězd stříbřil oblesk, jsem sliby klekna novil.
Ach kolikráte vaše zpěvaví lesnícy hrdýlka
Jsem v potu tváři její slaviti jméno učil.
A v bělavou všech těchto buků všech kůru javorců
Lsknoucým jemně kovem prstene, Mína, voral,
Však neprospěje nic; posavád dle svévole mého
Hned tak, hnedky onak, náděje srdce moří.
V převracenou osudem věk náš zlým v lásce pobloudil
Neshodu, tamť jedné dav straně berlu do ruk.
Vraťte se ó časové blažení, v nichž práva milosti
Nezmatená slušným kráčely ještě krokem.
V nichž spanilé tajnou nosyly svých tíži kochánků
Na kněžecých, sněžném po dvoře, Emmy bedřích.
Neb s mřežové s vděčným slečny když pavlače věncem
Lítaly k vítězným, co s nebe bůžky, hochům.
Ba šťastného! drzý aspoň komu kárati dáno
Krásu, aneb snadným loučiti svazky cytem.
Mně zbroje té ubohému nebe hle zapomnělo příti,
Mně k volení vábná žehryně, místa nedá.
Příkladem učte se mým mladší: že není ruky těžší,
Jaktě ta, jenž krásné s ousměchy pouta kuje.
Ty však, buď jako buď, jen mou, přítelkyně, zůstaň,
Lkát budu rád, ó mé Míno žalosti radost!