3.
Jen za tebou ustavně lkám holubinko radostná,
Jen za tebou ustavně lkám holubinko radostná,
Jen tě dnem, tě nocý v srdcy i mysli nosým.
Oulevy cesta cytům žádné, tělu vlády nedává,
Ba s dálkou k větší roste neřesti bolest.
Ať zahynou všelikého liché již lékaře šalby!
Nábožné, ne cytům, ať duši pouti radí.
Medle co prospívá, že okem na tě patřiti nelze,
Za dvě budí v ňádřích tužba tisýce očí.
V hloubi samého sebe vhrouzen ani přírody božské
Nedbám, ni sladké mzdy zkušenosti šetřím.
V černou rozmanitý, kam jdu, kraj se kryje roušku,
Nad lkáním sama mým obloha často slzý.
Kde v hlaholy zpěvců strakatých své souzvuky míchal,
Teď stonavé mutný árye šemře potok.
Darmo zefyr voňavou z čela mé tepe péče oháňkou,
Darmo nový květnou máj stele dlažbu nohoum.
Na schvál stezky hledám tajné, vsy a města utíkám,
Neb jazykem vlastním srdce nevládne bolest.
58
Ondy jsem obrazná kdesy patře na díla malířů
K nejkraššímu, neníť ještě to Mína, volal.
Přes pole cestu konav jakovým jsem někdy poslouchal
Jarní pastýřů hudby a písně uchem!
Jak všelikých, k člověka ideáli sy svému, po tvářích
Má mysl rozsypané zbírala zlomky okem!
Krom tebe nic nevidím, tys očím teď mým sama vešken,
Tys svět uším vešken, krom tebe nic neslyším.
Buď jdu, dle mne chodíš, jako duch ticho ručku za ručku,
Buď jedu, buď sy hovím, v oddechu při mně sedíš.
Než jděte pryč marné raději z mé obludy mysli,
Tamť ona, tam, skoro nás již světa půlka dělí.
Ach nač za kraje kraj, nač města za města měníme,
Kýž každý kde se zdá blaze bydlo volí.
Nač nebe tak velikou dalo zem k tak srdcy malému,
Nač k hrudi, nač ku prsům připnulo křídla jeho.
Buď mělo srdce nečít, neb, kdy chce, se srdce srdéčka
Tknouť mělo, buď dalekost, neb měla láska nebýť.
Tamť ona, dáleji dál než Říp ode Tatry slovanské,
Než Dunaj od zrcadel z nichž Prahy sočně kynou.
Neste vy jí spěchavé žel můj ta tam oblaky neste;
Půjčte mi svých krotké k chvílce hrdličky letů.
Pějte ta nářeky mé schované v nebe modru křivánky,
Buď mi tiché družná poslice lásky luno!
Všem dolinám i horám i řekám mé strasti žalujte:
Právoli má věrná loučiti srdce osud.
Pakli nemá, rcete jí, dnes dnes ji v náruči uzřím,
Běž větre: ať labutě ve jho zapřáhne Milek.
59