Znělky,
neb
Sonety.
Oddělení 1.
[3]
1.
Aneb zhořte ňádra, v plápol 1) ztlete
Aneb zhořte ňádra, v plápol 1) ztlete
Jiskrou touto prudce rozžatou;
Aneb zmaťte mysl přepiatou,
Neb dél nelze krýti, co mne hněte.
Dítě kojí kvítí, tebe kmete
Cyty vroucý nematou,
Muži žena krásný, odplatou
Upřímnosti, věnec štěstí plete.
Láskuliž jen mládi zavrcy
K hříchům smělby rozum šalbou mámen,
Lásku, jak teď cýtím na srdcy?
Tako lkám: anť ve dvou, v spanilém
Strachu, zřím se loktech: „Nevěř, plamen
Tento“ řkoucých – „jest tvým podílem!“
[5]
2.
Nejkrásnější nade všecky ctnosti,
Nejkrásnější nade všecky ctnosti,
Ctnost, jenž vlastní ctnosti zakrývá,
Pohled, jehož krotkost stydlivá
Jest jen větší zrádcem spanilosti;
Srdce, jen mu trůn dej všemožnosti,
Ráje po vší zemi rozsývá,
Rtíky, z nichž se zdravý ozývá
Rozum v liboplynné výmluvnosti:
O, kde svítíš, hvězdo utěšená,
Jsyli v skutku, drahý předměte!
Čili jen sen marný zlatých časů?
I ne, žije! – žije? Líbých hlasů
Struny k chvále její zavzněte,
Aj hle mně je, mně je zaslíbena.
3.
Jítili mám světem nejšířejším?
Jítili mám světem nejšířejším?
Mámli státi? čili seděti?
Jen chcy cosy, ano věděti,
Co chcy, umem nelze denně mdlejším;
Host sy kýsy hnízdo v nejtklivějším
Stláti začal srdce poupěti;
Bode, sladí: mám to trpěti?
Či všem výhost péčem dáti zdejším?
Nyní lkám, slzeje od žele,
Hned jsou líce, oči veselé;
Tesklím, plésám opět v dobu krátkou.
Poshovte jen, milí přátele,
A vy mlčte tváři kyselé,
Nechejte mi tuto bolest sladkou.
6
4.
Chtěl jsem pěti králů Českých trůny,
Chtěl jsem pěti králů Českých trůny,
Bratrů příchod, Vlastu s Libuší;
Chtěl bič boží, kterak do kuší
Střely klásti svoje učil Huny.
Tatry zlaté, Tokaj, ticho luny,
Prst se tytýž hráti pokouší;
Ale klamné vždycky do uší
Mína jen a Mína znějí struny.
Slohem prostým bájky, kvety, říše,
Psát se jmu, než pero svévolné
Tahy jiné, jiné ruka píše.
Ani řeč má s vůlí kráčet neví,
A co v spolku lidí nevolné
Srdce kryje, kvapný jazyk jeví.
5.
Z jara nech tě světí, líbý chládku,
Z jara nech tě světí, líbý chládku,
Večer s větve píseň slavíka,
V létě ať se tebe netýká
Perun hněvný veda s živly hádku:
Každou jeseň nechť i ze zůstatku
Roucha tvého zlato vyniká,
V zymě chraň tě zhouba všeliká
Strome svatý, lásce na památku.
Ží jen dávný děde, blízkou koje
Oudů i let břímě studničkou,
Aniž ostré pocyť vraha zbroje:
Nebs ty svědek, když mi ona troje
Slova první všepla hubičkou:
Věčně, věčně, věčně srdce moje.
7
6.
Těžko, věřím, patřiť, když se v krásy
Těžko, věřím, patřiť, když se v krásy
Zlaté na Tatrách den obléká,
Um se tu v cyt, tělo člověka
V peruť mění, v mdlé ach jeho hlasy.
Mutno srdcy, an mrak slunce hasý,
Hrom potírá dřeva stověká,
Strašno, kdy rty Etna rozsmeká,
Lká zem, bledne měsýc hvězdovlasý.
Předce toto všecko snadno snesu,
Ale pohled její nevinný,
Tohoť nelze, leč se celý třesu.
Její pohled! ó mlč, ó mlč vtipe,
Srdce mluv, jak jeden jediný
Střely, světy, bohy do mne sype.
7.
Není to zem, ani nebe zcela,
Není to zem, ani nebe zcela,
Co se z tváři její vyskytá,
Svatost je to v kráse zavitá,
Duše božská v outlé cloně těla;
Hned láskou pálá, hned jakby chtěla
Vzhůru letnouť, cyty zamítá,
Do ruk běží, aj v blesk rozlitá –
Světy hvězd jí plynou vůkol čela.
Ba sy tuším všudypřítomnosti
Ode bohů samých půjčila,
An mi vždy tkví v očích, v obraznosti.
O rcy mi jen, družko rozmilá!
Jsyli trupel, ať sy trudu spořím,
Čili anděl, ať se tobě kořím.
8
8.
Snadno bylo voliť Parisovi
Snadno bylo voliť Parisovi
Jednu ze tří v řecké pustině,
Když mu různem stály bohyně,
Hnouce jeho krásou, mocý, slovy.
Oči lehko snesou, když se nový
Zlehka za darem dar vyvine,
Zniklý v srdcy druhým pomine
Oučinek, an čas i místo hoví.
Ale komu dáno směle zříti
Tam, kde v těsném blesku směsyce
Všech krás duše těla vůkol svítí?
Já sy oči rukou musým krýti,
Anť se v jedné ona trojice
Bohyň jedním rázem na mne řítí.
9.
Krásný jest zvuk, který vychovaly
Krásný jest zvuk, který vychovaly
Ukou prostou ruky přírody,
Mnělbys, že se z křovin hospody
Vlaských mistrů, sýně z lesů staly.
Krásnější však, jemuž v lidských daly
Rtech již ceny kunsty svobody,
Kde moc kladou zpěvu lahody
V duše slov, by um i smysly jaly.
Znám však zvuk, jenž kvete z živé růže,
Nímž se onen bůh v nás hýbá touže,
Zhoštěn jsa všech zemských okují:
Slyším, slyším ho hle líbě znícý,
Když mi oči k očím, líce k lícy
Mína říká: „já tě miluji.“
9
10.
Růži rovně, když se na usvítě
Růži rovně, když se na usvítě
Lásky dříve z rosy napije,
Pak svůj sluncy šarlat rozvije,
Tak je k zření ono krásné dítě.
Jmění vlastních, nimiž v bolné sýtě
Srdce lapá, sama nečije,
Před tím ruky vinné umyje
V nevinnosti, toho raní lítě.
Bezvědomě, v cytech samostatných,
Jako sama krása působí,
Nechce chatry křiků neposvatných.
Žel jen, že čas nad vší zemskou smělý
Krásou panství sobě osobí,
Trhej růži, přijdou slunce střely.
11.
Nezná srdce, kdy a kde a jacý
Nezná srdce, kdy a kde a jacý
Živlové ctí jeho oupadu,
V tisýce se ve svém ouřadu
Milek svodný tváře obracý.
Prška ztichla; žvaví líbě ptácy
Nás k procházce zvali do sadu;
Ana se mi z ruky k pozadu
Vykradne a stromem zatrmácý;
Huj! tu příval, střely, hromy na mne,
Hasým vůkol plamen hořícý,
Jenž se řine z každé krůpě klamné;
Ona v outěk, v houští kde se skryla,
Chopím k trestu krásnou hříšnicy,
A však křivdu sladce zaplatila.
10
12.
Příroda se ze všech živlů všudy
Příroda se ze všech živlů všudy
Kvítek jala stvořiť nesvadlý,
V němž se v sličné změně zrcadlí
Nebe, země, hvězd a slunce proudy;
Než um Palas, Lada sladké pudy
Místo vůně po něm rozkládly;
Kupíd s Milkem lístky pokradli,
Točíce z nich tři dni každé oudy.
A vše tyto bohů větších dary
Okouzlily Vděky nevinně
Stříbrem hlasu, hnutí lehkých čáry.
Kdo ji uzří, stane, sám se ptaje:
Jakž pak předce tato bohyně
Z řeckých hájů přišla v naše kraje?
13.
Divil jsem se někdy, jakby k boji
Divil jsem se někdy, jakby k boji
Krása rozlítila ramena,
Světy dva tam jedna Helena
Azyi, Europu shnala k Troji.
Slečna kyne: rytíř kříž a zbroji
Chápá: „adé – krásná Božena!“
Přijde: „Hrob náš! křivda pomštěna!
Deset soků leží na souboji!“
Teď znám, po čems polem, mořem toužil
Menelae, pročs dlel Priame;
Zač jsy hochu švárný dobrodružil;
Jen to neznám, či sám ještě lhavý
Perun deštěm krásu neklame,
Nač tvář tato na zemi se baví!
11
14.
Někdy rtů dvanácte holubice
Někdy rtů dvanácte holubice
Jedna k jazykům sto rozžala,
Našim věkům klnouc přestala
Přízeň nebes dávat divů více.
Dvě se ke mně vznesly, v jedné díce
Řeči jen zniž její pochvala;
K peánům sy křídel žádala
Tužba, ousta hasly začít chtíce.
Plností se vnitřek puknout míní,
Ano ode srdce mezera
Ke rtům příkrou cytům cestu činí.
Než hle tak se pomstí nevěra,
Jeden předmět hoden Homera,
Srdce vzývá, slovo tuším stíní.
15.
Mne již berla náměstníků chánských
Mne již berla náměstníků chánských
Ani Harem jejich netěší,
Nedbám, kolik ročně z peleší
Světu dává rudy Tatra bánských; 2)
Aniž se ptám, jakou z břehů manských
Loupež veze koráb nejtěžší;
Aneb kolik drábů vyhřeší,
By noc hejsek v schůzkách strávil panských.
Aniž více vyzvědati mílo,
Kdeby slavných bylo k vidění
Fidyasů, Rafaelů dílo.
Já mám v rukou Peru, Vlachy, Řecko,
Král jsem bez vojsk, boháč bez jmění;
Mně dal osud v jedné věcy všecko.
12
16.
Nechať jiná šperky zlaté nosý,
Nechať jiná šperky zlaté nosý,
Tkanic šust a vonné kadidla,
Na svou tváři vodky, ličidla,
Na svou hlavu klade pávy, pštrosy.
Ta nech Paříž nebo Londýn prosý,
By slal krojů nových pravidla:
Při níž tvořícýmu kružidla
Milku v ruce pohýbaly losy.
Ať to, čeho chyba vynahradí.
Kupec perlou, čepcem švadlena;
Čeho zbyt nech skřinka vtipná zhladí.
Já se kochám, jak jsy zrostla, v tobě,
Mně se líbí krása rozená,
Aneb, kde jsou v shodné míře, obě.
17.
Tři mne věcy, když je spatřím, k smíchu
Tři mne věcy, když je spatřím, k smíchu
S hněvem spojenému nukají:
První, neznám jak jí říkají,
Zvíře, které rozum nosý v břichu!
Pak jsou kovy, které křídel pýchu
K letu vzavše, s nebe padají;
A květ, v němž se oči kochají,
Ano smrdí, jen ho přilož k čichu.
Ale hněv se blíží k zůřivosti:
Vida lidi, v kterých nebije
Ani k hříchu srdcesrdce, ani k ctnosti.
To jsou, v kterých duše hnije živá,
Hnusné bez balzamu Mumie:
Bratře! kdo chce žíti, nech se kývá.
13
18.
Jakby všecky ctnosti k službám stály,
Jakby všecky ctnosti k službám stály,
Když ji ruka boží tvořila,
Ta puk duše v růži nosyla,
Ta zpěv, ta ples vedla, jiné hrály;
Stroj spal ještě, jen rtíky smály,
Houfem běží chasa spanilá,
By veň dar svůj každá vložila,
Pak zmizela: tvor vstal dokonalý!
Tak vše při ní outlé, čisté, lehké,
Tak vše kryje stydu opona,
Ze to nelze vypsát ruce křehké.
V tmě se tak z ní line oslona,
Ba i vedne, jestli při ní sedím,
Raděj v slunce, než ve tvář jí hledím.
19.
Sotvy že se smělší opováží
Sotvy že se smělší opováží
Cyt jen hnouti v její blízkosti,
Týmž, co zánět valí do kostí
Zřením, zemskost celou k prachu sráží;
Zřídka přízní, jenom sliby blaží,
Vnady kryje v roucho vážnosti,
Jakby tábor s nebes výsosti
Strašnou vůkol oblehl ji stráží.
Mně ctnost kvete, kde sem lásku rozsel,
V Cypru Vestě obět plamení,
V tváři Milka přišel vyšší posel.
Takto láska předčí sama sebe,
Mění vášeň v čisté tušení,
Kdo zem hledá, dá mu, jak mně, nebe.
14
20.
Vy, kdo vyšších ke svým uměleckým
Vy, kdo vyšších ke svým uměleckým
Dílům ideálů hledáte,
Severu se křivě rouháte,
Stranným hovíc okem luhům řeckým;
Buď se novým, buď se starosvětským
Krásy vzorem radše kocháte,
Sem svá zření různá obraťte,
Tato jedna všecko bude všeckým.
Lidskost s božstvím, ctnost a lásky plamen,
Ušlechtilost tuto najdete,
Jaké nezná medyčejský kámen.
I mých znojů učijete tudy,
K vinám pera mého řeknete:
Velkáť to tíž pro tak slabé oudy.
21.
Ze všech synů, co jich koli vládný
Ze všech synů, co jich koli vládný
Apoll k ledné poslal stěžeji,
Nejímá mé srdce sylněji,
Jako onen soused Hekly, žádný.
Byť vůz Kairbrův, byť pěl unos zrádný,
Aneb Fingalovu trofeji.
Stavěl Karny, aneb raději
Kryl svou lyru v bouř a oblak vnadný;
Plnost krásy, tužba, lásky rána,
Téměř srdce cytem rozčesly,
Kolikrát jsem čítal Osyána;
Dnes mi ale zpěvy tyto krásné
Báseň sobě od ní doneslydonesly,
Při níž sláva Barda toho hasne.
15
22.
Ještě spí! ó ticho srdce hlasné,
Ještě spí! ó ticho srdce hlasné,
Ticho kroky, mlčte ptáčkové!
A vy sýně této bohové,
Leťte k horámhorám, zhaste slunko včasné;
Hřích by tu byl znedbat doby krásné,
Nevděk, minout štěstí hotové;
Vůle nedli, polib růžové
Krotce rtíky, polib čelo jasné.
Sotvy že se blíží ruka třesná
S tváři odkrýt clony hedvábné,
Anť se v pěkném schytí hněvu ze sna:
Tři sta blesků na vše strany sláno,
Uzře smělce, oči půvabné
Sklopí, krotne, praví: „dobré ráno.“
23.
Nejen ona růžokvětná líčka,
Nejen ona růžokvětná líčka,
Rtové k políbení spiknutí,
I vaz pyšný, hrdlo labutí,
Šťastná zlatých vlasů po něm hříčka;
Čelo slunné, klidný oblouk víčka,
Očí přísných vábné kynutí,
Lkavý ousměch, tejná vzdechnutí,
I slov němá sladkých polovička:
Vše mé k bojům srdce bádá chybným,
Tisýc, zloboh Milek, spojuje
Osydel léčených klamem slibným;
Ona sama učí ujít želu,
Kolikráte tělo bojuje
Proti duchu, a duch proti tělu.
16
24.
Pěkná jesti ctnost i v rouchu sprostém,
Pěkná jesti ctnost i v rouchu sprostém,
Kde tvář s duší stojí v odporu;
A však třikrát hodna pozoru,
Kde se krása přisestřila k ctnostem;
Žádné tato, ona proti zlostem
Sama v sobě již má podporu,
Ona k jedné, tato pokoru
K dvěma musý nésti vysokostem.
Zde bůh spolu zbroj i zbraň i kluzké
V srdce jedno vložil bojiště:
Dlíli boj – ó mlčte prsy uzké!
Váhali ta, tím již zahasyla
Svaté nevinnosti ohniště:
Tato tím již téměř zvítězyla.
25.
Oči, oči modré, milostivé,
Oči, oči modré, milostivé,
O, vy perly v květu rozvitém,
V nichž se zem a nebe s blankytem
Jako v řece svítí zrcadlivé:
Vyznám, že jen u vás, školy živé,
Ctnost jsem spatřil v blesku věčitém;
Nač jste ale přitom podkrytem
Vlily do mne jedy tyto lstivé?
Nač mi zhoubce první vaše zření
Do bran srdce mého vhnízdilo,
Jenž můj život střelou smrtnou plení:
A však hodno výhost dáti zemizemi,
Komu při pohřebu svítilo
Takovými nebe pochodněmi.
17
26.
Pravé jesti ono přísnotvárné
Pravé jesti ono přísnotvárné
Starých věků i dnes vyrčení:
Že čest, krása, zboží, umění,
Ba že vše jest pode sluncem marné.
Však bych jedno z té nauky kárné
Vyňal vedlé mého cýtění,
Tak jest božské jeho vzezření,
Tak jest milé, vděčné, čisté, zdárné.
Krásu míním, tuto dceru boží,
Když sy, nebe na čas nechavši,
Zemské roucho, jako panna, složí.
Nemůž tato, jak ty, zpráchnivěti,
Ano zdejších bytů poznavši
Zpátkem ta 3) zas, odkud přišla, letí.
27.
Neuctí tě žádná v světě jména,
Neuctí tě žádná v světě jména,
Nedosáhne důvtip básníře,
Rytce nástroj, kytka malíře
Z tvorné ruky padne zapýřená:
Já jen cyt mám, duše vyvolená,
Zpěv můj pro tě mdlý dech zefíře, 4)
Stud mi ousta víže u víře,
Že tam budeš žalmy kůrů ctěna.
A však, kdyby zvláštním někdo nadal
Tužbu srdce mého jazykem,
S nimi bych i tuto horliť žádal;
Než i takby slovo na rtech dlélo,
Co má voliť v zbytku tolikém:
Ctnost, či krásu, ducha čili tělo.
18
28.
By se Homér, a ten, jehož Muzy
By se Homér, a ten, jehož Muzy
Řecké mládky pěly, navrátil,
I ten, který barvy potratil
Při Kampaspě, Apelles a druzý:
Onen básníř, který zpěvem hrůzy,
Nimiž Dýdo mřela, ošatil,
Až tam k tomu, jehož zachvátil
Pohled Laury a hnal do Vokluzy:
I náš Záboj, a ten, který hýbal
Varytem svým hrady královské,
Neb kde koho Apoll ještě líbal;
Všickni by se, jiných nechajíce,
Dílo toto bohů mistrovské
Staviť jali spolek učiníce.
29.
Odkud snesl látku všecku Milek
Odkud snesl látku všecku Milek
K slití outlé této ručičky?
Míru k článkům, k měkké teničký
Hedbáv pleti, k loktům sněhu bílek?
Odkud červec k bludným tokům žilek?
Z kterých korun ony perličky
K pěti lukům? a kde tkaničky,
Nimiž spojil vtipně každý dílek?
O! co rámě, nímž se stkvěla Léda
Proti ní, neb kterým Angelo
Lstivě řeckých předčiť mistrů hledá!
Spi jen tíše sladká ukrutnice,
Coby ti již mroucý prospělo
Srdce raniť, na němž ležíš, více.
19
30.
Darmo lidská peruť za výborem
Darmo lidská peruť za výborem
Tímto tvorů božských poletí;
K jehož tváři mnohá století
Shromážděly krásu sličných forem;
Jak tu horlí jeden s druhým vzorem,
Jak duch viní těla obětí,
Kde však nebe, velkou obětí,
Učí, coby se vším mohlo zborem:
Protož co já koli smělec tanu,
V básněch krásu její slavícých,
Jest jen krůpě z valných oceánů;
A však coby Tybru, Temži, Dnystru
Zníti mělo v řečech tisýcých,
To zní aspoň v jedné, Labi, Istru.
31.
Těchto na rtech, srdce tvého prahu,
Těchto na rtech, srdce tvého prahu,
V oči tyto, květy duše tvé,
Skládám sliby věčné lásky své,
Míno! Míno! měj je za přísahu.
„Svět je poddán času, všeho vrahu,
Nás čas tam, kde času není, zve,
Tys můj, já tvá, věř mi, tam i zde,
Slyš to nebe, pro mých ňáder žáhu.“
„„K vám se na oblaku tomto vznáším,
Osud jsem a sám vás lituji:
Potok slibům, než boj svazkům vašim!
Nelze jináč, tě tam, tě tam zplaším,
Až vás, kdy a kde to zamlčuji,
Jednou a snad sloučím k spolkům blažším.““
20
32.
Tak teď prostě, a tak jemně stojí,
Tak teď prostě, a tak jemně stojí,
Ach tak krotce a tak vznešeně,
Plná ohně, a tak studeně,
Tak je smělá, tak se čehožčehos bojí;
Tak mře želem, tak se k smíchům strojí,
Jasným okem tak zří zmateně,
Tak chce mnoho, a lká skroušeně,
Tak nic nechce při vší tužbě svojí:
Aj hle modla k tomu hotová:
Jak dva bozy s srdcem hospodaří,
Osud s láskou, tato s oným sváří;
Leť tam k Tybru s lístkem holoubátko,
Řka by hned sem přišel Kanova,
A vzal s sebou mramor, perlík, dlátko.
33.
(Jeden duch s holým mečem)
„Od slovanských hájů v tomto rouše stínu
„Od slovanských hájů v tomto rouše stínu
Vlast mne s heslem k tobě posýlá,
Slyš, by sokyní dél nebyla:
Miluješli vlast svou více, čili Mínu?“
(Druhý duch s lukem nataženým)
„A já z tam těch břehů, tobě známých, plynu,
Tři dni šíp ten matka ostřila,
Mluv, neb chce, by jednou zkusyla:
Miluješli vlast svou více, čili Mínu?“
Půlnoc bije. Já se tiše z lůžka vztáhnu,
Stanu před ně různým svědomím,
Meč tam tu šíp, vlast tam tu má přítelkyně;
Mlčím, váhám: rázem rukou v ňádra sáhnu,
Srdce vyrvu, na dvé rozlomím,
Na, řku, jednu vlasti půlku, druhou Míně.
21
34.
Měj se dobře Míno! ach již kyne
Měj se dobře Míno! ach již kyne
Zýtřek kvapně přišlý k rozchodu,
Ta tam odsud musým k národu,
Kde se Neptun Bachu k nohoum vine;
Zde máš srdce, které v lásce plyneplyne,
V lásce vroucý prázdné podvodu,
Mějž ho, věno outlé, k důvodu,
Že má věrnost nikdý nezahyne.
Mysli na mne, aspoň když se růží
Zápach v této stinné besýdce
Při měsýčku s cyty tvými sdruží.
Srdce pak to, buď se věčně skryje,
Buď mu zastkví krásná dennice,
Slovanům a tobě ať jen bije.
35.
Kam jste zmizli ušlechtilí snové,
Kam jste zmizli ušlechtilí snové,
Sladké klamy, zdání přeblahá?
Která kruté ruky odvaha
Vzkřísyla mne k této hrůze dnové?
Pryč, pryč sudno, 5) heslo s hůry slove,
Osud lásku v boji přemáhá,
Nad obloukem ráje napřáhá
Meč svůj Cherub – s Bohem houště křové!
Tajte břehy, louky, stezky, kříčky,
Tajte světu, jež jsme soukromě
Vedli u vás, vzdechy, mluvy, hříčky.
Přijdeli však hoch sem v štěstí zrazen,
Nech čte nápis tento na straně:
„Já jsem z ráje musel, viny prazen.“
22
36.
Doba bije; člun již stojí v brodu,
Doba bije; člun již stojí v brodu,
Veslo k spěchu zove nezbedné;
Strach mne jímá, líce mé bledne;
Ještě chvílku, volám, ku rozchodu.
Nohy rychlé znaly času škodu;
Rozvlasená oknem vyhlédne,
V náruč letí, v hrůzy bezedné
Slzou smáčen každý stupeň schodu.
To má láska, že čím hoří výše,
Jazyk služby dlužné nekoná,
Upí jedno, lká a nyje tíše;
Zlíbám celou: padne opona!
Jmu se co stín, došed Charona:
Nu vez tedy v ony stínů říše.
37.
Žehnám vás, již lásky kraje zlaté,
Žehnám vás, již lásky kraje zlaté,
Hory, břehy, pole květnatá,
I vás, chrámu toho bůžata,
V němžto jsem ji spatřil prvníkráte;
I vy hájky ať se dobře máte,
Houště, kře a věštná doupata,
Kvělte s ní vy zřídla mechatá,
Lkejte s ní vy stromů dechy svaté!
Žehnám i vás stíny cest mých tejné,
I vás louky, po nichž chodily
Vstříc mi její nožky květosejné;
Chraňte klénot stráži vaší svěřen,
Dokud cýl ten, co nám složily,
Buď zdezde, buď tam, losy nevyměřen.
23
Oddělení II.
[25]
38.
Ozvětež se nářkem hory, doly,
Ozvětež se nářkem hory, doly,
Zavzni žel můj šíře široce,
Ode Reynu až tam k zátoce,
Kterou Dunaj dělí na dvě poly;
Ode Tater kvěl ho onen holý
Chlumec, Čechů statných původce;
Moře, ostrov zalkej hluboce,
Na nichž láska měla chrámy, školy.
Z krajů, v kterých lásky zmizly práva,
Beř se k pouštěm oněch divochů,
Kde víc srdce řídí, nežli hlava.
Pouč mladých, kteří ještě posud
Beze strasti žili, jinochů:
Že je lásky mnohem větší osud.
[27]
39.
Srdce co chceš? „ta tam, ta tam v moře
Srdce co chceš? „ta tam, ta tam v moře
Zřítiti se modrou hlubinu,
Tam se za hvězdami rozplynu
Z tluků těchto nové světy tvoře;
Vlast aj v necti, lásku hněte hoře,
Tam se ta tam odsud vyšinu,
Jednou vlasť svou, druhou obvinu
Rukou družku, zemi patou zboře.“
Tíše, tíše, vrať se do koleje
Skutečnosti tvorce vlastní strasti,
Upěj a krý světu nářeky;
Ach tě tuším i tam v snářské slasti,
Tvůj by mořil živel na věky:
Trud a žel a tužba bez naděje.
40.
Pakli nové rady nebe nedá,
Pakli nové rady nebe nedá,
Zoufám lásce věrné k posměchu,
Kdo dal bolest, béře outěchu;
Tužba žije, po naději běda!
Brzo skryla den můj bouře šedá,
Na půl cestě stojím bez dechu
Jako od Charybdy pelechu
Plavec v propasť kruté Scylly bředa.
Komu přál, teď tomu osud žehře,
Zmizlo krátké štěstí divadlo,
Ach jak lépe zemřít bylo ve hře;
Dobrou noc! mně slunce zapadlo:
Zefyrečky aspoň vy když zblednu,
Neste popel můj tam v urnu jednu.
28
41.
Lásko! Lásko! ó ty sladký klame,
Lásko! Lásko! ó ty sladký klame,
O, ty číše slasti nejvyšší!
Když se duše s duší pomíší,
V cytu jednom zem i nebe máme;
O týž vnad tvých rychle užiť známe
Skryti světu v houští nejtišší,
Dřív než vicher zhoubný přispíší,
Který jak mně loď i veslo zláme.
Kde jsy, kde jsy sestro bohů věčných,
Hosti srdcy mému nevěrný,
Dítě kvítků obraz bolů vděčných!
Já jsem darmo v port tvůj klidný spěchal,
Anť mi zkvetlou orkán severný
Růži vyrval, trny ostré nechal.
42.
Kam se medle zástup tento shání?
Kam se medle zástup tento shání?
„To jde všecko k žřídlům ....ovým,
Vy též tuším?“ – a nač, odpovím;
„Ej hle k zpěvům slavné .......“
V pravo slečny sedí, v levo páni,
Sýň se zlatí hmotem gázovým,
Vyjde v prostřed s věncem bobkovým,
Začne, všechněch oči, uši na ni.
Lustry hasnou, stanou vříti vary,
Dámy mdlejí, Gabryelky, Mary,
Palmy s hůry na ni metají;
I já tleskám, a však se mi zývá,
Co to? dím, a Mentor podtají:
Mína z srdce, tato z měšce zpívá.
29
43.
Cestu konám, měst a sylnic hluky
Cestu konám, měst a sylnic hluky
Lásku dusým, Muzu zaháním,
Smíchem ve dne v nocy zehráním
(O žlučiO žluč skoupá!) krotím srdce muky;
Sám býť nesmím, cyty ona, zvuky
Tato vnuká, co se odstraním,
Lesy panny mněje, makáním
Mínu hledám a jsou jedle, buky.
Tak je všecko ve mně v odporu:
Skrývám se sám, hledám i sám sebe,
Led jsou líce, tuk žil oheň střebe;
V duši hřímá, čelo klidem jasním,
Jiní na schvál, já jen na vzdoru,
Jiní v chyžkách a já cestou básním.
44.
Ký to člun tak rychle vlny dáví,
Ký to člun tak rychle vlny dáví,
Proč tak krotne pod ním Vltava?
Napřed Milčat chasa létavá
S praporcy a vůkol oblak tmavý;
Tuším, Lada narození slaví,
Či snad k novým světům příprava?
Pro Bůh! práznáť lázeň – šatlava –
Zuzanka se s králem na břeh plaví.
Jdi jen, jdi jen dívče muže smělší,
Tak tě vodiž Cypru vládkyně,
Bys ho šťastně, kam sy žádá, nesla.
Už ho oddáš, obrať zpátkem vesla,
Já zde počkám, hezká plavkyně,
Ach než cesta naše bude delší.
30
45.
Blízek nebe hluchým nechcy lkáti
Blízek nebe hluchým nechcy lkáti
Více žele mého nížinám,
Tebe Českých bohů zaklínám
Olympe a byte knížat zlatý:
Divys tropil, i rač důkaz dáti,
Přelož mne, kam ruky vypínám;
Neste ho, rcy těmto zbořinám
Jak spřež onu, jak sloup Římu vzatý.
Vstaňte z mrtvých, skroť můj svými kouzly
Osud krutý věštná Libuše,
Protni Žižko mečem jeho uzly.
Jestli tentýž, předků ohluše
Hlasy osud, k tobě Slávů slávo
Vnukům nechal aspoň lkáti právo! –
46.
Čekej v onom černém lese málo
Čekej v onom černém lese málo
Slunce zlaté jdoucý k západu,
Ach již tebe jen mi náhradu
V vzdálenosti nebe zanechalo;
Jak jsy se mi v štěstí sladce smálo,
Tak teď mírni jeho proradu,
Pozdrav ji tam, pozdrav zahradu,
V níž jsy s námi plésalo i lkalo.
Však než k ní jdeš, na mne papršleky
Skloň své ještě, aby pobrali
Ta k ní s sebou očí těchto řeky.
Když tam přijdeš, rozkažrozkaž, aby záři
Blesky tvé k ní první spíchaly
Zlíbati jí rtíky, oči, tváři.
31
47.
Oni rtové, jejichž vůně plynná
Oni rtové, jejichž vůně plynná
Oheň vlila duše do naší,
Že kost v těle jihne nejzažší,
Oni rtové jsou mých strastí vina;
Tak dech loudný k chřípím nehostinná
Arabie z dálky přináší,
A když vejde v kraje nejblažší
Poutník, pozdě upí horkem hyna;
Oni rtové rajských kvítků medem,
Nektarem a mannou tekoucý,
Opili mne sladkým tímto jedem;
Oni rtové, do nichž všecky Muzy
Milek svábil lukem vládnoucý,
Uvrhli mne v tyto věčné hrůzy.
48.
Vichru jekem různá skryté moutí
Vichru jekem různá skryté moutí
V mraku černém živly obloha,
Zpěvců lesných čeleď ubohá
Teskno v listném schránu hledá proutí;
Oblak hněvný na zem hluché nutí
Kázni plémě snést ho nemoha,
Tu blesk, hromy, vlny, pro Boha!
Koráb strojte proti zahynutí.
Utulím se vzdoru k bázni spáře
Pod dub v širém poli stojícý,
Než tu duše v užas větší vízne;
Duhu spatřím, na níž v bílém šláře
Růžťkou kyne Mína sedícý,
Vystru zapo ní náruč, ach, sen zmizne.
32
49.
Pohleď oko na ty jasné strany,
Pohleď oko na ty jasné strany,
Pro něž liješ slzý potoky,
Zaleť na vrch onen vysoký,
Co as dělá anděl milovaný;
Zda sem hledí, stojíc u vrat brány,
Či hrou kojí osud divoký,
Či list píše, čili výtoky;
Léčné bylin hledá pro mé rány:
Strojíli však kadeř u zrcadla,
Lkáli k nebi v svatých hodinách,
Boj se pomsty, jenžby na tě padla;
Líbáli ji patu vlna čilá,
Spíli v sadě sama v květinách,
Vrať se, by tě bleskem nestrávila.
50.
Zhrdna vším tím, co je smrtedlné
Zhrdna vším tím, co je smrtedlné
V poušť své kryje starček šediny,
Vzav hůl, knihu, kříž a hodiny,
Budku splete, šalbám světa klne;
Tělo svadlé, srdce Boha plné,
Zahrádku má, pěstí květiny,
Chudým radí, vítá hrdiny,
Divy tropí, pokud neoslne.
Tak hle starcům přeje vírou zpiatým,
An již tuším lásky věkům zlatýmzlatým,
Nebe příti naskrz ustydlo;
Já nic nemám, stín mé bydlo chladný,
Papír lístí, slzy černidlo,
Posel větry, a host Milek zrádný.
33
51.
Ani oudol Tater těchto tichá
Ani oudol Tater těchto tichá
Kolem hradbou chlumů zvěnčená,
Chlumů, jejichž hlava zelená
V oblaku se a hvězd cesty míchá;
Ani Píson, jehož v Eufrat spíchá
Voda z zlatých zřídel prýštěná,
Ani šťáva v léčné vařená
Dílně, kde sám Vulkán oheň dmýchá;
Nic mne před mou nemůž skrýti strastí,
Nic mým nedá prsým ochlady,
Není v světě pro mé rány mastí;
Co jsou Tempe, vzav jim Nymfek zjevy,
Bez pastýřek co jsou Arkady?
Co jsou ráje, v kterých není Evy? –
52.
Ráno časně, co jen zmiznou svodní
Ráno časně, co jen zmiznou svodní
O ní snové, příštím jitřenky,
Bývají mé první myšlénky:
Přijdeli dnes aspoň psaní od ní?
Pak chvil čísla, dlouhých jako sto dní,
A mil čítám ode milenky,
Až kdy měsýc patří v studénky,
Žel, dnem zklamán, oči rozpovodní.
Proč sy život, štěstí mladých lidí,
Ach proč lásky více nešetří,
Která život dává, krášlí, řídí;
Kdybych mohl, sámbysámbych zlaté mosty
S hory k horám zdělal v povětří,
Aby láska, zvláštní měla posty.
34
53.
Rcete žency, co tam se srpečky
Rcete žency, co tam se srpečky
Klásky v poli žnete hebounké:
Zdaž jste jedné hezké hezounké
S věncem zlatým neuzřeli žnečky?
Pastýřové, kteří na kopečky
Ovce vyvádíte bělounké:
Zdaž jste jedné hezké hezounké
Neviděli někdy pastýřečky?
A snad vy jste drozdi, holubinky,
Skály, zřídla, křové rozvití,
Slyšeli hlas oné krásné Pinky?
Šetříteli lkání lásky ctnostné,
Povězte mi, kde je k najití,
Zahanběte losy nelitostné.
54.
Jak se jitro oknem tímto vkrádá,
Jak se jitro oknem tímto vkrádá,
Bleskem hry snů ranních pokaze,
Tys ó milý krásný obraze
První předmět, jenž mi v oči padá.
Tuť hned starou srdce tužbou strádá,
V oné opět vězým povaze:
Kde svár, pokoj, slast a nesnáze
V dobu jednu srdce jedno bádá.
Onatě to! vzdychám šeptem lkavým,
Ona to! a v tomto mámení
Líbám jej, s ním smlouvám se a bavím.
Až pak zatím slunce záře zlatá
Obraz v oukaz jasný promění,
Jemuž slouží s milky andělčata.
35
55.
Sem tam bloudě v želi přehlubokém,
Sem tam bloudě v želi přehlubokém,
Kde mne vedou křové klikatí;
Nechť se lístek stromu zaklátí,
V outěk prchnu chybným, plachým krokem.
A však opět, jak když po divokém
Vichru slunce horu ozlatí,
V slast se trpkou smutek obrátí,
Stojím, blednu, ňádra vlaže okem.
Jenom pláč mi bol můj hojí strastný,
Těchou přátel roste břemeno,
Sen mne nezná, pokrm sobě hnusým.
O, ty kraji! ó ty břehu šťastný!
Vám to v blízku míti souzeno,
Co já v zdálí oplakávat musým.
56.
Záře zlatá stkví se nad východem,
Záře zlatá stkví se nad východem,
Orel v modro letí ze šera,
Labuť dělí veslem jezera,
K vrškům pleše beran s mladým plodem;
Slavík budí družku písně svodem,
Z kvítků blýská rosy nádhera,
Již i člověk ouzké rozpera
Dvéře lůžka ticho ruší chodem.
A vše vůkol, ztřesa s sebe tíže
Včerejška i staré lopoty,
Jme se vítat nové světla kníže.
O, kdyže mně jitro ono svitne,
Které zplaší tyto mrákoty,
Zplaší péče žravé, neodbytné.
36
57.
Nechtěj zoufat, když se proti tobě,
Nechtěj zoufat, když se proti tobě,
Bratře! závist šklebí trkavá;
Kdo se, pravdu háje, obává,
Ten jí škodí, nejsa věrným sobě.
Pravda nezná ustoupiti zlobě,
Kdo jí laje, ten ji zastává,
K cti jí hlupců slova rouhavá,
Blud a šalba slouží ku ozdobě.
Pravda jest, co cedry na Libanu,
Ti, jenž na ni dují větrové,
Jen víc šíří vonnou její mannu.
Jazyk její meč jest, ňádra hory,
Srdce mramor, ruky sloupové,
Paty rokle k pošlapání vzdory.
58.
Neste jí tam tyto cyty vřelé
Neste jí tam tyto cyty vřelé
Tichomluvné noční soumraky;
Rcete šeptem lkavým, kteraký
Vedou boj v nich péče, tužby, žele.
Nes jí luno neste hvězdy stkvělé
Plamen zde jak v blízku jednaký,
Rcete mlčelivé oblaky,
Že jsem a vždy budu jejím cele.
Rcete řeky, echo, skály nahé,
Jak nic nezná mluvit jiného
Jazyk můj, než jméno její drahé.
I vy posli letu vonného
Vdechnětež jí, jako ve dne v nocy
Jen ji myslí vše mé duše mocy.
37
59.
O, by aspoň spíše zapomnělo
O, by aspoň spíše zapomnělo
Srdce na vše její okrasy,
Na blesk očí, na rtů ohlasy –
Snadby ještě jednou ozdravělo.
Jináčby teď pozor na se mělo,
Aniž vedlo s bohem zápasy;
Radějiby Tater užasy
A poušť hrůzy, nežli lásku pělo.
Ach to ale nelze srdcy mému,
A však blud jest po ní bažiti,
Bez naděje láti losu svému:
Zapomenout? ne, to možné není,
Raději chcy věčně toužiti,
Volím nemoc, nežli ozdravění.
60.
Ona lípa, kde jsme mnohé ráno,
Ona lípa, kde jsme mnohé ráno,
Mnohý večer krásný probděli,
Ona lávka pod ní v jeteli,
Tam jsou ještě, těmť ji zříti přáno;
Jak tam nemá bohům býti lkáno,
Kde se proti sobě opřeli,
A co jeden srdcy udělí
Vzdorou jiných stromům bývá dáno.
A však blaze, kdo se volně vyhne
Tam, kde nebe válčí se zemí,
Kdož ho, padna v tísni obou, zdvihne?
Ticho tedy ztrátu lkavé zpěvy,
Snáze truchlý nářek oněmí,
Krotkost mírní samých bohů hněvy.
38
61.
Hory, hory, slyšte hory skalné,
Hory, hory, slyšte hory skalné,
Vstupte vrstvou hora na horu;
Stavějte mi řebřík v prostoru,
Z níž bych uzřel ono srdce dalné;
Hory, hory, slyšte hory skalné!
Řeky, řeky, slyšte řeky valné,
Dřív než jdete v moře oboru,
Slitujte se, neste ukoru
Neste jí ta tyto slzy kalné:
Řeky, řeky, slyšte řeky valné!
Proč jste ztichli, vějte ta mé vzdechy
Z dálky této, vějte větrové;
Rozdujte své lkáním mojím spěchy:
Proč jste ztichli, vějte ta mé vzdechy!
Zchvaťte mne k ní, aneb běžte pro ni,
Buď již sami tejní duchové;
Nech strach, nech bouř, nech tma cestu cloní:
Zchvaťte mne k ní, aneb běžte pro ni!
62.
Z Kapu perly, z Chyli nese kovy
Z Kapu perly, z Chyli nese kovy
Loď a šťastně plachty rozvíže,
Vír ji shltí portu nejblíže,
Cože kupec bohům lítým poví?
Vzchop se z Nicu, trůn sy rozbí nový,
Světu půl se vydej za kníže,
Pak slož berlu, z hrdé Paříže
Táhni až ta kamsy na ostrovy;
Netaj, když se ku tak vzácné tichá
Ztrátě někdy slza připojí,
Špatná mužnost, v níž jest necyt, pýcha.
I kdoby mně radost tedy vrátil,
Co mne v světě živa ukojí?
By jen loď, trůn, já jsem srdce ztratil.
39
63.
Na hor chlumy, na nejvyšších čela
Na hor chlumy, na nejvyšších čela
Skalin lezu před svou nesnázý;
S břehů k spádům, z hlubin na srázy,
Jako srna střelcem ovdovělá;
Však mne i tam tráplivého smělá
Milka ruka ještě sprovázý,
Prstem chytrým líčíc obrazy,
Jak by Ona před očima chvěla;
Kliď se zběhu šalný, vzdorně řkoucý,
Kráčím na kraj příkré strminy,
Tu tě, tu vás vrhnu ňádra žhoucý:
Již již padám klna lidi, bohy,
Anť se, ó div, v lůnu roviny
Státi najdu, neurazyv nohy.
64.
O, vy drahé zbytky mého pádu,
O, vy drahé zbytky mého pádu,
Kadeř, zlatem ryzým protkaná,
Hodna, aby byla zpívána
Popem, neb tím, co pěl Iliádu;
Slib mi za ni hvězdy rouna řádu,
Dávej palác, berly Sultána,
Nedalbych tě, stokrát zlíbaná
Památko, ne za půl světa vládu.
Dokud tluče, drž jen srdce klíčem,
Částkou krásy cvič je krásami,
Cvič je cyzým zhrdat slibu chtíčem.
A když jednou prach můj větry schvějí,
Ty tam zmizni mezy hvězdami,
Kde se vlasy Berenice stkvějí.
40
65.
O bych mohl tajmo na se vzýti
O bych mohl tajmo na se vzýti
Jelena rychlého podobu;
Šel bych cválem onu ozdobu
Luk a hájů, řek a břehů zříti.
Pod zemí bych až k ní žádal jíti,
Plulbych mořem v ryby způsobu,
Až bych tam stál, změně osobu,
Kde svým chodí květům vodu čříti.
Kýž se v orla, jenž se pod nebesa
Šíře, dále vznáší, obrátím,
Tambych letěl přes houšť, vrchy, plesa,
Ale nelzeť ještě osud hnouti,
Blaze, žeť tam konám prozatím
V nocy ve snách, ve dne v duchu pouti.
66.
Hrůzou tužby puzen neskrocenou
Hrůzou tužby puzen neskrocenou
V lesy temné jdu a doliny,
Dlím, zas prchnu, jak kdy Erynny
Vzteklé vinu bičem ohně ženou;
Zemdlen játra chladnou zřídla pěnou
Hasým klesna v šťastné byliny;
Skrýš, můj nocleh, kde lkám příčiny
Strasti, lyrou želem nastruněnou.
Já jsem snad zde, jen bych upěl, stvořen,
Však schni, jen schni žití mého kořen,
By slib splněn spíš a žel byl zmořen.
Měj se dobře, čistý, krásný květu!
Já jdu předkem, Míno, píti Lethu,
Bych tam lépe porozuměl světu.
41
67.
Táhni, kam tě hvězdy zovou, bratře!
Táhni, kam tě hvězdy zovou, bratře!
Nastup mužně cestu života;
Kde tě koli osud zamotá,
Týž buď bohu, sobě, pýše, chatře;
Miluj vlast, a horli ohněm spatře,
Kdeby pravdu polkla mrákota;
Hlasem, který skály stroskotá,
Slovanství kaž hluché vůkol Tatře.
Mne nech zatím, v hájích, po oudolí,
Mezy zpěvy křovin tichými,
Bloudícýho s sladkým srdce trudem;
I mně nebe osudilo rolí,
Tu, bych válku s ňádry vlastními
Veda, Dunaj množil očí proudem.
68.
Tam kde Zemla v tísni ledů stoná,
Tam kde Zemla v tísni ledů stoná,
Kde sup těká z lesa do lesa,
Tam kde smutný, žehy donesa,
Chamzýn hlce lidi, květy, slona;
Kde býk hvězdný a štír cestu koná,
Tam kde chaos končí nebesa,
Kde drak černý točí kolesa,
Na něž rozpial kosti Iriona;
Nikomu mil, od sta jiných bažen,
V chudobě neb kmentem lesknoucý
K trůnu, neb co otrok v jarmo tažen:
Tentýž budu! vlastním jedem hyna,
V ohni chladný, v mrazu horoucý,
Cýtě, mysle, mluvě nic, jen Mína.
42
69.
Zbraně ztupiv, ostrá zlámav kopí,
Zbraně ztupiv, ostrá zlámav kopí,
Nedošel jsem ještě pokoje,
Osud přemoh, samo souboje
Srdce s sebou dvakrát horší, tropí;
Jak kdy vlasť se z cyzych vpádů zchopí,
Oráč meče křiví v nástroje,
Rázem vzteklý, syny ozbroje,
Lůno matky krví buřič kropí.
Bolest ránu vždycky hlubší ryje,
Čím víc krotím, dravá slabého
Více Hydra růži těla pije.
Teď bych volně, kdyby bylo možná,
K stínům hrobu vstoupil tmavého,
Bez tebe však nelze sestro zbožná.
70.
Jaro vzniká, mhluaj mhu’ plaší slunce,
Jaro vzniká, mhluaj mhu’ plaší slunce,
Zefyr loutky nese trávníkům,
Strom již stínem hoví poutníkům,
Slavík zpívá z kvetového trůnce;
Tam laň plésá, onam křepké junce,
Zde se niva směje rolníkům,
Motýl k sadu, kachně k rybníkům,
Zlatá spíchá včela ku medunce.
Vše se těší, kochá, líbá, skáče,
Všudy láska, žerty, lahoda,
Jen mne tisknou tužby, vzdechy, pláče;
Jen mne nejmou jara ani léta,
Nehne slunce ani příroda,
Co mne zbavil osud duše světa.
43
71.
Na tě myslím, když tmy šeré hynou,
Na tě myslím, když tmy šeré hynou,
Hory zlatnou jitrem řeřavým,
Když se bledá okem laskavým
Luna tichou směje za březynou.
Tu jen slyším, kde se jiná s jinou
Vlna smlouvá šeptem žvatlavým,
Kde se větry, dechem voňavým,
Z luk skrz stromy k zpěvům háje linou.
Tebe vidím, když svůj sylnic prachem
Příchod jeví poutník vzdálený,
Kde mhla stráně v běhu kryje plachém;
S tebou žiji, tvůj jsem ještě celý,
Ač nás rok již darmo prošený,
Ač nás závist mnoha krajin dělí.
72.
Labe, Visla, Volha ani Neva,
Labe, Visla, Volha ani Neva,
Ni vln tolik má břeh Dunaje;
Všechněch sedm kopců Tokaje
Hroznů více nepřináší réva;
V Krkonošech zelin ani dřeva,
V Tatrách zrn víc zlatých nezraje,
Co mé oko, ztrátu pykaje,
Každý večer slzý navylévá.
Není stezky, sluje, háje, skály,
Není trávy v celém okolí,
Jenžby rosy mé již nepoznaly;
Každý járek, ptáče, větev stinná,
Naučené mým již hlaholí
Nářkem slova: láska, osud, Mína.
44
73.
Stokrát činí, stokrát denně lomí
Stokrát činí, stokrát denně lomí
Lichý semnou Milek příměří;
Nastojte, kdo lidem uvěří,
Bohové budou bez svědomí!
Vítěz divý prosbou opitomí,
Lovec krotne padlou nad zvěří
Vládce blesků sám kde udeří,
Tam hned deštěm škodnou střelu chromí.
Mne již roky jarmo hněte manské,
Ohněm hořím, jako poledním
Nemrou sluncem pouště afrykánské;
Však mých slyšet, vrah můj, bolů nechce,
Ba čím více každým posledním
Šípem blednou, tím se více chechce.
74.
Zdlouha lezou hoře mého kroky,
Zdlouha lezou hoře mého kroky,
Tvrdo měknou noh mých okuje;
Již své dvakrát čerstvým věncuje
Karpát révím, co já chřadnu, boky.
Mámí láska; v štěstí běží skoky,
Pod neštěstím ledva putuje,
Blízkost pálí, dálka sužuje,
Rozkoš chvílky, žalost čítá roky;
Dříve tuším slunce jasné svadne,
Sníh se bílý bude černěti,
Dunaj vyschne, nežli žel můj schladne.
Moří láska, toho v léčku lapí,
A však mámli bolest trpěti,
Volím takou, která pěkně trápí.
45
75.
Spolky prchnaSpolku míjím, v tichu bolest kořím,
Spolky prchnaSpolku míjím, v tichu bolest kořím,
Buď se den, buď večer přiblížil;
V pouštěch smutných, kdeby nevyžil
Barbar bludný, já sy ráje tvořím;
A však darmo oči vyschlé mořím,
By sám sebe v slzách pohřížil,
Anť již roky jako ohnižil
V žhoucým živlu, s duší, s tělem hořím;
Čas by již byl míti utrpení
Bohu tomu, který podpálil
Dům, a v popel obrátiti lení;
O, že jsem hned na pomezý zticha
Žháře oulisného nevzdálil,
Teďbych rád, než pozdě honím bycha.
76.
Vrchy planí, moře pije do dna
Vrchy planí, moře pije do dna
Čas, a všecko změní posléze,
Slunce hasý, hvězdy za meze
Světa kryje, kde směs neurodná;
Po sta bludech předce vnesla svodná
Lodí do Itaky vítěze;
Spadly Prometeu řetěze,
V něž ho krádež ukovala škodná:
Snad čas i mé strasti léky chystá,
Snad se i mně ještě zlatolistá
Palma časem někdy zotaví;
Aspoň jazyk lkáti unaví,
Srdce nikdý, nebo láska čistá
Nezná času ani nezná místa.
46
77.
Nechápal svět tajných, jenž se dějí
Nechápal svět tajných, jenž se dějí
Divů v Mesmerově stolicy,
Oni trnou bázní mořícý,
Tito lají, jiní se mu smějí;
Kýž se jednou přesvědčiti chtějí:
Jak to snadno duši letícý
Z prostranství a z času temnicy
Sobě stkanou nechat pod šlepějí;
Seč je srdce, proč ne dary hlavy?
Seč je láska, proč ne umění?
Seč je osud, proč ne lékař zdravý?
Mé již dávno, samo sebe ruše,
Má již dávno, k svému trápení,
Tělo jinde, jinde bydlí duše.
78.
Vůkol rokle k vraždě čnícý pluji
Vůkol rokle k vraždě čnícý pluji
Půtku veda s moře vlnami,
Ty mi kyneš k sobě rukami,
Než mrak, větry, saně oheň dují;
Doufám, zoufám, tonu, vynikuji,
Již se slza míchá s slzami,
Ruku lapám, chtěje skalami
Vzhůru, anť se v propasť semnou sují.
Pohřebte mne tedy, pohřebte mne
Živly krotší mého osudu,
Pohřebte mne v hroby země temné;
Ukaz mizne v duši nechav smutek,
V němžto sotvy mysli nabudu,
Zdáníli to bylo čili skutek.
47
79.
O, kýž aspoň, jako někdy v štěstí
O, kýž aspoň, jako někdy v štěstí
Přítel v trýzni těchou přispěje,
Jenžby kleslé křísyl naděje,
Smích a žerty míchal do neřesti;
Nic, jen jedno pouť mi příkrou klestí,
Tím jen srdce tytýž okřeje,
Jako poupě, když ho šlepěje
Horka shnětly, Nymfa opět pěstí;
Ty hro sladká zvuků melodyckých,
Vy mých cytů truchlých nádoby,
Dítky nebes v slovích skryté lidských;
Bez vás sotvy byloby mi tísně
Dvou zlých bohů nésti poroby,
Bez vás, třetím dané bohem, písně.
80.
Lampa bledne, oknem tichá leje
Lampa bledne, oknem tichá leje
Luna v plné světlo proměně,
Stolík nechám, patřím zmateně,
Lampa bledne a šum kýsy věje;
Kyna k nebi proti mně se chvěje,
Stín, co anděl s křídly na stěně;
Kdo to? ptám se z okna schýleně,
Původ stínu v zahrádce býť mněje.
Ticho v sadě, ticho v světnicy,
Oko opět na ukazu visý,
„Tam jdu“ slyším ohlas znějícý;
Strach mne zmráčí, radost opět vzkřísý,
Klesnu omdlen v blízkou stolicy:
Kdo to, ha kdo, ty jsy, Míno ty jsy? –
48
81.
„Znášli kraj ten, ony ráje věčné,
„Znášli kraj ten, ony ráje věčné,
Vlast tu krás a duchů palouky,
Kde se ctnost a láska za ruky
Vedouc čistí v záři ve slunečné?
Tam kde větry chvějí tichořečné,
Palmy klenou stinné oblouky,
Tam kde z vonných myrtů, souzvuky
V trudnou duši, slavík lije vděčné?
Znášli kraj ten, kde tma s horkem zajde,
Bez trnu se růže červená,
A svou jilmu každý břečtan najde?
Tam kde mutné vyschnou časů řeky,
Kde choť, sestra, jedno znamená:
Tam jsem tvá a ty můj po vše věky.“
82.
A co teď jsem viděl za zázraky
A co teď jsem viděl za zázraky
Sebrav duši lékem zmařenou,
Neuzří se, pokud zelenou
Hvězdu tuto slunce hřejí šlaky;
Neb se zticha tenké zlatomraky
Vůkol ní a vůkol rozklenou,
Již jen clonu s jejích ramenou,
Tvář, šat vidno, pak vše miznou znaky.
Jen vůz ještě a dvé hrdličátek,
O něž Milek stužky ovinul,
Zříti posléz skrz ten živlů zmatek;
Schápám se a makám za ní jdoucý,
Než jen vůni, v níž se rozplynul,
Zanechal ten obraz bělostkvoucý.
49
83.
Teďbych sobě křídel Dédalových
Teďbych sobě křídel Dédalových
K letům nadvětrným vinšoval;
Anižbych se zkusyt strachoval
S Faetonem stezek nebe nových.
Z hvězdy ku hvězdě bych na ohnivých
S Eliášem koních putoval,
Ode Hladoleta vesloval
Na perutech k Sluncy Blanchardových.
Ažbych se dopátral cýle jezdu:
Kde byt zvolí v říšech blažených?
Kterou zatmí příchodem svým hvězdu?
Aneb jestli výše ještě vkročí:
Kolik hvězd se nově stvořených
Vůkol ní, co vůkol slunce točí?
84.
Plyňte časy, ó plyň k oustí řeka
Plyňte časy, ó plyň k oustí řeka
Spíše věku mého mladého,
Nezáviď mi zysku blahého,
Který na mne v budoucnosti čeká;
Život břímě, smrt je tužbě vděka,
Koj zem nízká srdce jiného,
Mně ať se rok ve dne krátkého
Dobu, a den v okamžení stěká:
Mně cýl vetknul osud do výsosti,
A však ona vtiskla pečeti
V každý důvod nesmrtedlnosti;
Jen to chtěl bych ještě věděti:
Zda, když Parka jednou vlákno přetne,
Sám jen duch tam, či i srdce vzletne.
50
85.
Blaze, kdo sy jeden čistý, smělý
Blaze, kdo sy jeden čistý, smělý
Oučel, místo mnohých, představí,
V němžby jako v centru měňaví
Paprskové všech dnů žití tleli;
A v něm myslí, cýtí, žije celý,
V slasti v slzách, v přízni v bezpraví,
Až se šťastně k němu doplaví,
Byť i přes bouř, plamen, hrom a střely.
Pevné vůli, tužbě ušlechtilé,
Nerozdílné srdce žádosti,
Rádo dává nebe dojít cýle;
Ač pak i mně slova tato lhala,
Z vítězstvíli není radosti,
Mužně padnouť není menší chvála.
86.
Poď ó smrti, těchto osyřalých
Poď ó smrti, těchto osyřalých
Sprosť mne strastí těchto žaláře;
Proč dlím ještě klamu nezmaře?
Zem již nemá pro mne bytů stálých;
Tam Ji uzřím, v oněch jasných vzdálích,
Kde Ji slaví jaro po jaře,
Kde Jí hvězdy pějí žaltáře,
Kde z ruk božích pije slasti kalich:
O, tu rozkoš! ó cyt beze hlasu!
Když tam i já, aspoň zdaleka,
Vzývať budu Její ctnost a krásu.
Bratří, komu dáno žíti snáze,
Ten nech při mém hrobě počeká,
A rce: „Ten žil, aby zemřel blaze.
51
Elegie.
[53]
1.
Příteli *
Zdaž jsy se mi šprymovými ty sám posměšky nerouhalnerouhal,
Zdaž jsy se mi šprymovými ty sám posměšky nerouhalnerouhal,
Sotvy že já milovat, příteli, někdy budu?
Ty řka jen Umce hovíš, krásného spolku utíkáš,
Tě mhla, tě růže, tě háj, ne svět a dívče těší.
Láska život libuje, kdo kochá se v přírodě mrtvé,
Jakž ten může živým jmouti milenku cytem?
Bezpečný klamavé netušil jsem nástrahy; volné,
Kamžkoli jen táhlo, průduchy srdcy daje.
Než již pozdě želím; však tys vina věšťče falešný,
Šťastný, kdo nedbať soudu cyzého umí.
Když spanilou po lukách oko mé se kochávalo krásou,
Myslel jsem, že jiné ve světě krásy není.
[55]
Rád jsem tvému věřil v sladkém želi, příteli, žertu,
Jistli jsy tvých čárů, nech z něho pravda bude.
Zhas hlodavou, jenž ňádra moří má, žáhu milosti,
Pak ránu, hluboké ostny vytáhna, zahoj.
Neb čím déle tiché v ututlání dřímaly jiskry,
Tím se nyní po celém hůř těle roznikají.
Veď mne zpátkem opět k ztraceným, duše poklidu, cestám,
Tam kde ani svobodný nezněje lásky ohlas.
Neb kde se jen vrhnu, zmařené kam smysly obrátím,
Tuť jazykem stoterým hned vše mi lásku volá.
Buď jarní v temné zpěv houšti slavíka poslouchám,
Neb v zelené jak se trávě potůčky hrají;
Buď dolinou jda patřím, vítav v tichu háje jitřenku,
Jak květinám sladké kradne kořisti zefyr.
Lásku slavík štěboce, chřestem pěje lásku potůček,
Touž les, touž kvítí, touž v ucho šepce větřík.
Dobře se měj ztracený blažené tedy ráji mladosti,
Ach do jiného mě již mého zve anděla hlas.
2.
Ha zde lkáti budu! zdeť jednou kvíliti tajné
Ha zde lkáti budu! zdeť jednou kvíliti tajné
Svého mohu truchlým srdce bolesti hlasem.
Vám doliny zvláštním sama jež snad příroda prstem
Tuť vyryla, klidné ctného kolébky žele.
Vám skaliny zbledlé, vám též uši přírody jemné
Jeskyně, vám plesa, vám lkát chcy pahorky němé.
56
Ty však dřív věrolomný ohlase vůkol umlkni,
A lstným, hájku zaviň v stínu mě pláště, očím.
Jen mírný lehké leckdys perutínky větříku
Chvěj a ta ji ňáder mých vzdechy ještě zanes.
Jdi studený prolomiž, tužby mé plápoly, led ten,
Jenž na jejím, volném někdy mi, srdcy leží.
Ten já, co kdyby jsem nejvyšší outloty cýtil
Ouplněk, aj teď obět rozmaru býti musým.
Čím jsem tak zavinil? takliž se přísaha věčné,
Již sy na mých složila rtech, brzo lásky mění?
Rcy, zdaž bedlivě jsem podané tobě víry nechránil;
Či vroucý k tobě též odměny rovně nečil?
Vás za svědky volám, vy tajemství znáte milenců,
Tě, dni k stráži dané slunce, tě temnu luno,
Ach kolikrát na onom, buď záře ho růžila chlumcychlumcy,
Buď hvězd stříbřil oblesk, jsem sliby klekna novil.
Ach kolikráte vaše zpěvaví lesnícy hrdýlka
Jsem v potu tváři její slaviti jméno učil.
A v bělavou všech těchto buků všech kůru javorců
Lsknoucým jemně kovem prstene, Mína, voral,
Však neprospěje nic; posavád dle svévole mého
Hned tak, hnedky onak, náděje srdce moří.
V převracenou osudem věk náš zlým v lásce pobloudil
Neshodu, tamť jedné dav straně berlu do ruk.
Vraťte se ó časové blažení, v nichž práva milosti
Nezmatená slušným kráčely ještě krokem.
V nichž spanilé tajnou nosyly svých tíži kochánků
Na kněžecých, sněžném po dvoře, Emmy bedřích.
57
Neb s mřežové s vděčným slečny když pavlače věncem
Lítaly k vítězným, co s nebe bůžky, hochům.
Ba šťastného! drzý aspoň komu kárati dáno
Krásu, aneb snadným loučiti svazky cytem.
Mně zbroje té ubohému nebe hle zapomnělo příti,
Mně k volení vábná žehryně, místa nedá.
Příkladem učte se mým mladší: že není ruky těžší,
Jaktě ta, jenž krásné s ousměchy pouta kuje.
Ty však, buď jako buď, jen mou, přítelkyně, zůstaň,
Lkát budu rád, ó mé Míno žalosti radost!
3.
Jen za tebou ustavně lkám holubinko radostná,
Jen za tebou ustavně lkám holubinko radostná,
Jen tě dnem, tě nocý v srdcy i mysli nosým.
Oulevy cesta cytům žádné, tělu vlády nedává,
Ba s dálkou k větší roste neřesti bolest.
Ať zahynou všelikého liché již lékaře šalby!
Nábožné, ne cytům, ať duši pouti radí.
Medle co prospívá, že okem na tě patřiti nelze,
Za dvě budí v ňádřích tužba tisýce očí.
V hloubi samého sebe vhrouzen ani přírody božské
Nedbám, ni sladké mzdy zkušenosti šetřím.
V černou rozmanitý, kam jdu, kraj se kryje roušku,
Nad lkáním sama mým obloha často slzý.
Kde v hlaholy zpěvců strakatých své souzvuky míchal,
Teď stonavé mutný árye šemře potok.
Darmo zefyr voňavou z čela mé tepe péče oháňkou,
Darmo nový květnou máj stele dlažbu nohoum.
Na schvál stezky hledám tajné, vsy a města utíkám,
Neb jazykem vlastním srdce nevládne bolest.
58
Ondy jsem obrazná kdesy patře na díla malířů
K nejkraššímu, neníť ještě to Mína, volal.
Přes pole cestu konav jakovým jsem někdy poslouchal
Jarní pastýřů hudby a písně uchem!
Jak všelikých, k člověka ideáli sy svému, po tvářích
Má mysl rozsypané zbírala zlomky okem!
Krom tebe nic nevidím, tys očím teď mým sama vešken,
Tys svět uším vešken, krom tebe nic neslyším.
Buď jdu, dle mne chodíš, jako duch ticho ručku za ručku,
Buď jedu, buď sy hovím, v oddechu při mně sedíš.
Než jděte pryč marné raději z mé obludy mysli,
Tamť ona, tam, skoro nás již světa půlka dělí.
Ach nač za kraje kraj, nač města za města měníme,
Kýž každý kde se zdá blaze bydlo volí.
Nač nebe tak velikou dalo zem k tak srdcy malému,
Nač k hrudi, nač ku prsům připnulo křídla jeho.
Buď mělo srdce nečít, neb, kdy chce, se srdce srdéčka
Tknouť mělo, buď dalekost, neb měla láska nebýť.
Tamť ona, dáleji dál než Říp ode Tatry slovanské,
Než Dunaj od zrcadel z nichž Prahy sočně kynou.
Neste vy jí spěchavé žel můj ta tam oblaky neste;
Půjčte mi svých krotké k chvílce hrdličky letů.
Pějte ta nářeky mé schované v nebe modru křivánky,
Buď mi tiché družná poslice lásky luno!
Všem dolinám i horám i řekám mé strasti žalujte:
Právoli má věrná loučiti srdce osud.
Pakli nemá, rcete jí, dnes dnes ji v náruči uzřím,
Běž větre: ať labutě ve jho zapřáhne Milek.
59
4.
Vznes se na svých ještě křídlách s nebe růžobarevných
Vznes se na svých ještě křídlách s nebe růžobarevných
Aspoň onéno milá ke mně památko nocy:
Náhodu jenž v vůli, přízeň mi obrátila v lásku,
A světy dva v jednom sloučila svorně cytu.
Byl to ten i vnitřních, času, místa i přírody kouzlů
Shluk, pode nímž v zřejmý vír samo srdce běží.
Dávno z očí v oči syc naše již v tichu bředly myšlénky;
Dávno za lávky cytům sloužili tisky rukou.
Však jako proud kdy malým valný hry odejme potůčkům,
Tak jí cos dosavád vázalo, tak mně, jazyk.
Ach kolikrát tlumačem musely stydu bývati kvítky,
Dnes kytara strun svých půjčiti, zýtra klavír.
Již slibné již ji stulených lpěly výjevy na rtech
Často, však vždy celé jsem slovo darmo čekal.
An hle, kdež nic vtip, nic písně neprospěla věrnost,
Tam s to jeden samoděk byl, v jara kráse, večer.
Oudol jest blažená šumnými ověnčena hájky,
Jimž daleká, stravnou daň, řeka dávno nosý,
Zámky kde zmužilost jindá, tediž oblaky sýdlí,
Z houště na kopce lysé výše a výše lezou.
Kraj samorostlými šlechtí tak příroda parky,
Žeť podobizny sy sem nádhera krásti chodí.
Na břehu, tať je pověst, zplašených prý z Řecka Milostnic
Hejna vidět v kolovém an plesy řádu vedou.
60
Sem v doliny květovým se vloudila lůno kadidlem
Zahrada, chybno či jí či kraji dáti předek.
Tuť vtipu násylné nikdý nezohyzdilo rámě,
Zvalby ji radše živou srdce čilého mapou.
Jeskyně, druhdy bohů ještě snad chrámy slovanských
Vůkol; v střed zelené roucho besýdku šatí.
Tam jdu, an, ó bohové! sama při zpěvě růže polívá,
A květy, jimž slunce sklíčilo hlávky, těší.
Vstříc ona: na ztepilých žert jí se a ousměchy lícech
Zářily, jež krotký mdlil, vděky jiskře, pohled.
Na spěchu lokty kasá loktuškou, an ve domácých
Nedbalkách oděné jen bylo volně tělo.
Ploula kadeř prostá po sněžném marmoře hrdla,
Z níž jako z oblaku dvě střílely blesky oči.
Čbán s ruky: jakž kráčí jazmín a lílie vadnou
V pokloně své hanbou vládkyni sočně hovíc.
Již štěbotem za lesy zpěvcy dne zapouzeli horkost,
Že krovu každičký v píšťalu list se měnil.
Sotva že již zvědavým uzřel červánky měsýčekměsýček,
Půlokem anť mu borů půl kryla ještě vrchol,
Tak se vše strojilo, v nevědoucých ještě co láska,
By dřímné outlých rozvylo poučky cytů.
Pak jdeme, zas to i tam klevetavše dlíce mlčíme,
Až se jeden ve druhém více a více tratí.
Dnes, ona dí, se snad chystá jaro slaviti svátky,
Tak nebe, tak se mi zem smáti do srdce vidí.
Ještě vězý ve rtech jí řeč, ticho achkati začne,
Ha! lká, nač mně osud slast tuto záštně kalí.
V tom nyje; již tužší ňádra vzdech rozklena ouží;
A v sklopeném stkvoucý již slzy víčku hrají.
61
Klid všudy jen stromové vzdech ten sobě šeptaly větve,
Na zkanulou bílé plénky sypouce slzu.
Však dost, zmizni trude z mé mysli, i padni co padni!
An cyt a Bůh a osud v odporu? nelze! poví.
Láskali pod zemské má víti se potřeby jarmo?
Takť outléhoby zem vítala hostě nebes?
Ne, rce, ne, buď zde za cyt cyt dávný rovně za dávný,
Nechť osutá sladké odplata zetře dluhy.
Vy rcete, co ste prvním v dně duší nevinosti polibkem
Cýtili, jimiž kdy věnem dar dala tento milost;
V náruči omdlévá; rty umlknou; tíše tichounko
Jen kdysy žval noční „věčně a věčně“ ohlas.
Však jeho outrpné kazyly zradu zřídla bublénky,
A při malém rozpial břečtan okénku peruť.
Hvězdy samé kynuly k službám; zornička besýdku
Strážila, přívětivé vedly kuřátka domů.
62
Nápisy.
[79]
Spisovatelství slovanské.
Spisovatelství slovanské.
V ohledu, píšeteli Slované, věk tento nemějte;
Vás jen čísti třetí vděčně potomcy budou.
Zdvořilost.
Zdvořilost.
Přijdeť prý vzdělanost k Slovanům, jen počkati málo;
Račte že jí tedy jít v oustřety páni milí.
Otrlost.
Otrlost.
Takť oslnul, bohužel! národ ten, že rcy mu: patři,
Anť šilhá, kdy povíš effata: ousty mrdá.
Některým.
Některým.
Že Slovany slujete, proto nemněte, že slovo pouhé
Bez věcy, již Slovana hned velikého dělá.
Návěští.
Návěští.
Tup ji tupá, onu řeč, dokavád čas ještě, nenávist;
Neb skoro zostra její bůsti žihadla budou.
Daremná práce.
Daremná práce.
Květ v kořen obracý, z kamene zdí v oblaku zámky:
Kdo vzdělanost žádá národu, dřív než obec.
[81]
Básníř a národ.
Básníř a národ.
Básně naše proroka jsou hlas volavého na poušti,
Hráme klavír, jenž snad strun v sobě ještě nemá.
Horlič.
Horlič.
Národ tak považuj jediné jako nádobu lidství,
A vždy volášli Slovan! nechť se ti ozve: člověk.
Podnět.
Podnět.
Autorové na hanu kdo jiných nedbáte a chválu,
K nám jděte, u Slovanů z těchto ni jedno není.
Náhrada.
Náhrada.
Nám z života vzal čas, já řku, vši krásu, veřejnost;
Ej ale nám, rce jiný, dal za to kávu, tabák.
Řečtění.
Řečtění.
Kde člověkem Řek byl, jen tam nám řečtiti slušno;
Než kde Řekem Řek byl, řečtiti jistě neum.
Ouštipečník.
Ouštipečník.
„Řeč vaše jen leda řeč, nevidím v ní krásy nižádné“
Tať brachu zříti na svou leckomu krásu nedá.
Námítka.
Námítka.
Vy, pro duchy, Slovane, veliké ani jména nemáte,
Dost je mužů čest nám, vy z sebe čiňte Genie.
Ledakdo.
Ledakdo.
Tak zle mateřsky mluví, mnělbys bude Máro a Göthe,
Tak řeč těchto mluví rceš: to je služka jejich.
Libozvučnost.
Libozvučnost.
Řeč vrzati vzdělaná ani bouchati, třískati nesmí;
SlyšteSlyšte, že již jednou zníti lahodně musý.
82
Český Parnas.
Český Parnas.
Grammatycy k němu tam klusotem na poétyce jezdí;
Básníř, pod paždím s Leriky, táhne dolů.
Jistiny národu.
Jistiny národu.
Jinde dluh, ouroky nám učenost nese; tamto kalendář,
Tu vzali básnictví zas do Arendy jiní.
Opak.
Opak.
Nač prý díla německy Čechům psal všech hlava Slávů?
Tožť! chce by Němcy Češí, pak tito Němcy byli.
Národní písně.
Národní písně.
Že vzdělanosti nemá náš lid, cyzozemcy mluvíte;
Jakž? vy musýte lidu zpívati, nám pěje lid.
Zpěvačnost Slováků.
Zpěvačnost Slováků.
Oušklebo nekřič nám, že oper, že nemáme divadla;
Vy zdi, my máme celé v létě divadlo pole.
T....c.
T....c.
Tak řeč měkce mluví, libuje zpěvy, má stvory hezké;
Že vždy slovanskými slout Vlachy může T...c.
Jak u vás?
Jak u vás?
Pán kdo Němec, kdo Slovan za kabát i za jméno se hanbí,
Ten kdo latinsky mudřec; troup kdo mateřsky mluví.
Otázka cyzynců.
Otázka cyzynců.
Jak se mluví v Uhřích? nu maďarsky, slovensky, německy,
Řecky, latinsky, ži.. ó tak mnoho! to vše a nic.
83
Ty pán já pán.
Ty pán já pán.
Proč kde Uher bydlí, nemluví i Slovan tam uhersky?
Dřív tu Slovan bydlel, proč ne slovansky Uher?
Klasyčnost.
Klasyčnost.
Kam se našim děla ach! básnířům muzy klasyčnost,
Ještě stébla není, již chcete míti klasy.
Hexameter a Alexandrýn.
Hexameter a Alexandrýn.
Ten každý krok svůj vážně jda k Parnasu čítá,
Tento ta různo větrem kdes na Baloně letí.
Podobizny.
Podobizny.
Epos park veliký; beseda Drama; chrám cytu Oda;
Jeskyně Balláda; stráň je Selanka milá;
Stinné hájky Sonet; truchlý Elegia potůček;
Písně pahorky; Roman kvítnice; rýmy echo.
Vděky.
Vděky.
Bez vděky jsou vděky ty, v náruč co se bezděky tisknou;
Když vděka být vděčnou chce, vděky krýti musý.
Vrch krásy.
Vrch krásy.
Vaďte se estetycy, kdeby byl vrch ve světě krásy,
Mně sluje vrch všech krás na světě: krása ducha.
Vznešenost.
Vznešenost.
Nic vznešeného tu ven, vznešenost tať jen v cytu sýdlí.
Nejkrásnější cyt ten, mdloba mysli, budí.
Vláda nad předmětem.
Vláda nad předmětem.
PředmětPředmět, o němž básníři pěješpěješ, ten tak v mocy měj své,
Jak v mocy má vešken Bůh světa svého obor.
Kdosy.
Kdosy.
Prostě tak a vznešeně spolu, nezná psáti nižádný;
Jen škoda, tam k bahnu k závratu nás tu vede.
84
Rada.
Rada.
Nikdý se s životem nesmíchej, však ni nerozluč;
Tak zachováš nejlép tím sebe, tímto život.
Dokonalost.
Dokonalost.
Chcešli dojít v umění věnce, plitkosti nenáviď,
Jda smělo výšku i hloub, délku i šířinu měř.
Bezpečnost.
Bezpečnost.
Náděje tvého břehu, tvé nedbám rokliny bázeň,
Můj plyne prostředkem proudu pokojně člunek.
Tragičnost.
Tragičnost.
Téměř k zoufání chybná mne nejistota trápí,
Však samu přijdeli již pohromu lehce nesu.
Výmínka.
Výmínka.
Svět se celý v básníře duši v své kráse zrcadlí;
Jen člověčenstvo v očích lépe milenky uzříš.
Příjemný ukaz.
Příjemný ukaz.
Já pronikavšího pro oko v světě pohledu neznám.
Nad ten když krásné vroucně se dívče modlí.
Květy a ženy.
Květy a ženy.
Dobře že nic nevědí o Liném naše pohlaví bílé,
Syc vady dost, než tak ještěby hůře bylo.
Tuťby (i mlčte pro Bůh) sama jim dala příroda důvod:
Zřídka že jednoho jen má muže kvítku žena.
Na jeden strom rodu.
Na jeden strom rodu.
Vyššíť jistě není strom onenno di centi cavalli,
I proto až ta na vrch mu šťávy těžko lezou.
Utulnost.
Utulnost.
Možno cyzým utajíšutajíš, ba očím špatné činy; vlastním
Před svědomím se sama darmo myšlénka tají.
85
Chrám osvícenosti.
Chrám osvícenosti.
Buď sem lustry neseš krásot, buď pravdy pochodni,
Jdi, však žádného tvé světlo dýmu neměj.
Co mnoho to příliš.
Co mnoho to příliš.
Znak zženilosti duše zženilost řeči národu bývá:
Kejte se o ička, ečka a oučka naše.
Péče o nové uherské slovo.
Péče o nové uherské slovo.
Nemnoho o svou řeč pečuje Slovan: ať v tmě neplesní
Zýtra se, opět za turák slov, na tržišti prodá.
Slovenské knihovny.
Slovenské knihovny.
Skrovná summa našich jesti knih: snář a kalendář,
I v těch však študují víc moli nežli lidé.
Vzdechnutí v jednom chrámě.
Vzdechnutí v jednom chrámě.
O, kazatel, jenž své tak bludné rozkazy káže!
O, kazytel, jenž svou řeč hrubě takto kazý!
Neřád.
Neřád.
Všecko to jedno tuším: kazatel ten jenž plete metly,
Jak na opak taková metla co kázně dělá.
Nevděk od U...
Nevděk od U...
Skuhřete, že zle zní naše řeč, však chutně slovanská
Vám padají, jichž jste z ní sy nakradli, slova.
Náboženství a chrám.
Náboženství a chrám.
Kdož těch někdy neměl, pálil se co neznaboh ohněm:
Jednoho teď nemají Němcy, druhého Uhré.
Lada.
Lada.
Odkud jméno Lada vzala? od sladkosti a vlády:
Vládne vším stvořením, všecky radosti sladí.
86
Čas k lidem.
Čas k lidem.
Buď vám snášelivý, byť i blud byl, vždycky milejší,
Než nesnášelivá byť pak i pravda byla.
Libost mateřčin.
Libost mateřčin.
Z Kerlaka dej by se byl narodil; v umu zažni myšlénku;
I zde povímpovím, že není nad řeč mé matky milejší.
Řeč a řeči
(pro kazatele).
Nevděčníku holé cyzozemským liž ruky služkám,
Však přitom aspoň znej tu paní, co chléb tobě dává.
Příčina.
Příčina.
Otrokem ousta cyzý slavný náš převzaly národ;
Proč? kdo nemá vlastní, slávu jiného haní.
Strany.
Strany.
Dvě strany teď znikají v Slovanech: mlčtež ticho vášně!
O strom jedna celý dbá, a druhá jen o list.
Neznámost.
Neznámost.
Všecky nové umějí Slované řeči téměř i mrtvé;
Jen to nene, co znamená dobře slovensky Slovan.
Německá čeština.
Německá čeština.
Před tím jen krajinu zlá prznila němčina českou,
Teď sy kydá v české sám knihy němčinu Čech.
Quos ego.
Quos ego.
Hlad řeči své Uhré sy naší řeči pádely syťte:
Však stromu jenž je nosý, národu, dejte pokoj.
87
(Z Perského Chosra)
1. Vděčnost.
1. Vděčnost.
Anť ani kapky malé sy vodičky nepolkne kuřátko,
Byť nezdvihlo přitom vždy k nebi svého oka.
2. Báseň a hudba.
2. Báseň a hudba.
Báseň nech ti nevěsta, její bude ozdoba hudba,
Líbí se krásná choť, buď i lesku nemá.
_________________
Poznamenání.
1) Zněl. 1. Plápol značí Slovenům tolik co drobný řeřavý popel, pýření, Loderasche.
2) Zněl. 15. báňský od báně t. rudné hory.
3) Zněl. 26. i jinde: ta tolik co tam.
4) Zněl. 27. zefíře svobodou básnířskou místo zefyru, podlé frejíř a p.
5) Zn. 35. sudno = lodička, člun.
Labuť f. a m. Slavanům, jako choť m. a f.
Touže, oudy, proudy a p. vyslovují Slavané i Moravané túže, údy, prúdy a.t.d. odtud rýmy v Zněl. 12. a j.
Járek = potůček jarý; jarmo = jho; znoj = pot; oustřeta = stříč, cf. střetiti.
Omyly hrubší.
Na str. 21. řád. 4. čehož má býti čehos
30. – 4. O žluči O žluč neb jen Žluči
32. posl. za ní po ní
34. 3. od posl. samby sámbych
43. – 15. mhlu aj mhu’
46. – 1. Spolky prchna Spolku míjím,
E: lk + sf; 2002
88