98. Všecky ty, jenž co jest krása znají,

Jan Kollár

98.
Všecky ty, jenž co jest krása znajíznají, Všecky ty, jenž co jest krása znajíznají,
 Hne pleť této tváře vznešené, Na jejichž se lícech červené V čistém sněhu růže rozplývají; V prostředku dvě jasné světla hrají, Slunce, měsíc, v očích vtělené, Kterých oheň z vonných studené Zefyrečky ústek provívají: Jestliže by viděti kdo z lidí Nebesa si žádal zmenšená, Tu je cele v této tváři vidí; Chtělli by pak znáti, coby byla Tvář zas tato více rozstřená, Nebesa by z ní se rozšířila. [57]

Kniha Slávy dcera (1832)
Autor Jan Kollár