Stkvost kryli vzácný v města šumném reji
Dorus a Thea druhdy v Caesareji, –
svou Dorotheu, dívku mladých let.
Zjev její vábný podiv budil všady, –
jak duše ctnost, tak řídké těla vnady,
tvář spanilá, hled oka, něžný ret
a k sobě poutal všecky
ten úsměv na líci tak nevinný a dětský.
Ten pohled vábný, půvab něžné tváře
se pojednou stal poutem pro vladaře,
jenž na křesťany krutá pouta měl;
a pohled ten, jenž utkvěl v jeho duši,
mu ve dne klid a v noci spánek ruší, –
on vřelou touhou k dívce zahořel
a známo bylo městu,
že vladař Dorotheu zvolil za nevěstu.
Leč v odpověď když slyšel tato slova,
v zášť změnila se láska vladařova
a trpký úsměv kolem úst mu hrál:
„Ku lásce tvé jest srdce moje chladné!
Jím, vladaři, již dávno jiný vládne,
je celé k sobě na vždy upoutal;
v něm láska plane čistá, –
za svého ženicha jsem zvolila již Krista!“
Den celý vladař chmurně mračí čelo,
pak promluvil, co v duši jeho vřelo:
„Nuž měj si, panno, svého ženicha!
Sám s ním tě spojím ve objetí sladkém, –
smrt v popravišti tobě bude sňatkem,
ať srdce tvé víc po něm nevzdychá!
Však potupy a hany
bych pomstě průchod dal, – mám zákon na křesťany!“
S úsměvem na tváři, ne v žalu, pláči,
Dorotka v poutech k soudní síni kráčí,
kde vladařem sbor soudců svolán byl.
Jí svatý zápal v hloubi oka plane,
když nástroje zří k mukám uchystané,
kdy s přísnou tváří soudce Theofil
k ní mluví těmi slovy:
„Proč, panno, zdráháš se být chotí vladařovi?
Když bohatství, čest, rozkoš tobě kyne,
proč v dětském vzdoru štěstí hledáš jiné,
proč za mrtvým zrak tvůj se ohlíží?
Co vábí tě v tom náboženství novém,
jež původ má pod tesařovým krovem,
a jehož tvůrce visel na kříži?
Rci, panno, jakou cenu
tvůj Ukřižovaný ti chystá za odměnu?“
Dí Dorothea: „V ráje luzném kraji,
kde růže kvetou, sladké plody zrají,
kde vábí luhy věčnou zelení, –
tam duše čisté věčná láska čeká,
zdroj rozkoše, cíl touhy pro člověka,
jíž vášeň nekalí, čas nemění,
tam Kristus, ženich sladký,
co v světě ztratily, jim stokrát vrací zpátky.“
A s ochotou se k smrti panna chystá,
když soudce dí: „Nuž měj si svého Krista!
Meč provodí tě ráje do zahrad!“
Když svatou pannu vedou na popravu,
k ní Theofil svou ještě chýlí hlavu:
„Ty růže rajské viděl bych tak rád!“
A v smíchu volá za ní:
„Ta z ráje jablka mi pošli k ochutnání!“
Za městem v poli klečí panna svatá,
dlaň klade v dlaň a hlavu pod meč kata...
V tom tichne šum, dav žasem umlká – – –
Hle, pacholátko k Dorotce se sklání
a v něžném klíně dětskou drží dlaní
tři růže bílé a tři jablka
a s usměvavou lící
svým zrakem andělským zří k svaté mučednici.
Ta k pacholátku slova její byla:
„Jdi do města a hledej Theofila!“
I mizí v davu nebeský ten zjev.
Ťal mečem kat ve vzmachu prudkým rázem, –
jen tichý vzdech – a hlava klesá na zem;
ve bílý sníh se řine rudá krev
a stydne líce bledá...
A v městě pachole již Theofila hledá.
Již soudci v klín, – ač venku zima všade, –
tři jablka, tři bílé růže klade
a v řeči té svou zvedá k němu líc:
„Dle tvého přání, Dorotčiny rady
ti plody nesu rajské ze zahrady,
kde panna svatá kyne tobě vstříc.“
A z Theofila zraků
zjev krajů nadhvězdných již mizí ve oblaku.
Zří soudce plody krásy nevídané,
zří růží květ, z nichž rajská vůně vane
milosti kouzlem jemu do duše...
Vstal Theofil, dí vladařovi směle:
„I já teď věřím v Krista Spasitele,
jenž mluví ke mně v rajské předtuše!“
Než den se s nocí pojí,
sám jako mučedník již ztrácí hlavu svoji.