Tak přirostl jsem k vám, vy zlaté chýše,
jak láskou k matce synové a dcery,
jak za kameny šedé stín ten šerý,
kdy měsíc bílý světlo na ně dýše.
Je slaba ruka, co ty verše píše,
kdy vzpomenu si někdy na večery,
kdy nad vámi jsem stál, skal nad údery
a nad sady a na vás viděl s výše!
Jen počkejte, až uhodí zas chvíle,
kdy město šedé mne vám zase nechá,
jak v pohádce ty přejdu všechny míle
a kraje ty, kde jaká z došek střecha,
a z blaha, které dáte starci, děcku,
v svou duši sílu vyssaji pak všecku!
Já nezrodil se z nízké, drobné chýše,
mně šedé město dalo jasné žití,
to slunce však, co nad námi se třpytí,
chat spokojených odkrylo mně říše.
Hoch malý, hrdý, v bezdůvodné pýše
jsem poskočil si směle v kraje kvítí,
kdy babí léto klubko bílých nití
mi třáslo v kroky se strany i s výše.
Uprášen, ověnčen jak jarní stonky,
jsem bloudil dnem, až když se večer střásal
jak závoj v hudbu, ve večerní zvonky
a v život ve vsi, který v krbu jásal
a v pohádkách a ve vřetenech v chvíle,
jež kdybych měl, jsem u svého zas cíle!
Já v chaty jednou zabloudil jsem zase,
jich malý chomáč popelem kdys lehnul,
žár štěstím jich však ještě zcela nehnul
a nezničil, co zářilo kdy v hlase.
Tam seděli, kde krb se rozžal v jase,
a dědoušek, když byl se k ohni sehnul,
tím okem, které vzdorně plálo, šlehnul
a zvěsti vyprávěl jak v jiném čase.
Tu sílu poznal jsem, to tepnobití,
jež nezdolně se lije v krajů žílu,
tu poznal jsem, proč jednou české žití
z chat malých vzrostlo u velikou sílu,
jak ze zrna, kdy v půdě rozorané
se vznese peň a stromu síla vstane!