Komnaty nádherné spí v sosen záclonách,
parfumem jalovce šer jejich dýchá smavý –
v snách zbožná duše tvá jich překročujíc práh
bezděky chod svůj staví.
Zázrakem v tišinách cos k sobě zavolá ji
tesklivě tajemné – a ona zbystří slech,
cos k modlitbě ji zve opojných kouzel bájí
tou nejkrásnější z všech!
I kleká posléz v mech, své touze slouchajíc
pokorně vznícena, jež ňader hloubí chvěje
jak echo zhaslých jar, eklogou mládí zníc –
jako když anděl pěje...
Snem zoře dní se vstříc jí nadějné a svěží,
ty zoře minulé, zas k lásky vábí hrám –
dob, kdy tvůj život vřel jásaje vzruchem spěží
snoubence zvoucích v chrám –
vzpomínáš! – – Jsi tak sám! Na mechu aksamit
chladivý, hebký tvář svou kladeš rozpálenou...
Dozněly zvony tvé, již dávno, dávno klid! –
dny všední dál se ženou...
Ó chtěl bys znovu žít! Své touhy prožít znovu!
A bouřné zápasy! – – jen slyšet zvony zas
k slavnostem svatebním, ten stříbrný ples kovu!
Proč utlumil jej čas?...
A žár tvých snů – což zhas’? Eklogu záhrobní
svých tužeb nasloucháš teď jaksi s resignací...
tak vlní se a zní, tak chvěje se a zní –
teď mizí... teď se vrací...
Leč duše tvá jde s ní – ó ta jí neodolá! –
Jde zbožná, pokorná... Tam, v smavých tišinách,
tesklivě tajemné cos zázrakem ji volá – –
Pohnuta stane v snách...
To lesem jak by táh’ šum křídel, jemný vzdech...
Snad anděl odlétl? Tak je ti teskno náhle,
jak při mši smuteční, kdy chmurný stín ti leh’
v hruď těžce neobsáhle!...
A pláčeš. Kyprý mech slz hořkou krůpěj ssaje,
modlitbou nejtišší tvá bytost tone v snách...
Komnaty nádherné, les v přítmí zhalen taje,
spí v sosen záclonách...