Dnes do propasti časů minulých pohřbí se jeden rok.
Hej zatatranského spěšně, Hrihori9, nalej!
Já budu nad Dněstrem blaho píti Čechů krajanů svých,
Hlásati pochvalu jich, kroutě si vousy mokré. –
Jest první koflík pro Jaroslava prostolibého,
Ten, jenž národní národu písně pěje. –
Vrchovatě mně nalej! Zdráv buď, můj Josefoviči!
Věhlasem otcovským dědici zásobený,
Ty mne chudého k štědrosti vzýváš jsa boháčem,
Jenž hodlá dlužné ouroky vlasti platit. –
Pod jménem kopřiv co resédy umíš vychovávat,
Ó Kopřiváriuse, zdráv buď a dobře se měj!
Proč se tak usmíváš potutelně, Rusínko milostná?
Pojď na slovíčko tu dál, černobrivaja10 děvo!
Dnes nám doplyne rok – připrav čaje nápoj horoucí;
Až se přiblíží půlnoci čas čekaný,
Vluď se do mého bytu, vždyť nám třeba vítati hosta
Léta nového, aby příznivě k nám se mělo.
Tu sklenicí hlubokou budeme blaho píti panenské.
Zdrávo budiž české děvče! volám hlasitě;
Mysl se rozveselí, já pak ti povídati začnu,
Jak švarné moje vlasť dívčiny v lůně chová;
Ty znovu rozhněvaná sladkou ztrestáš mě hubinkou,
Ó závistnice mých nad Vltavou krajanek!
I mně tisícero výčítek naděláš mravokárných,
A rtoma vroucíma výmluvně ústa zavřeš;
Lháře pronikneš okem pravdoskumným, kdyby ráčil
Svých dobrodružství kroutiti chytře děje.
Však ty slzíš?.. Odpusť, já všecko ti dal – mimo srdce,
Srdce celé věčně – věčně zadáno druhům!!