O velké mysli boha.
(Do památníku.)
Jste, zbožňovaná, dcerou pramáti,
jež v ráji první slunce vítala,
již andílkové bílí, křídlatí
svou milenkou si přáli nazvati;
a kdykoli se na ně usmála
a kdykoli jim políbení táhlé
na drobný vtiskla rtík, tu nebe peklem
a nebem ráj se stal jim náhle.
Když usnula narcisu v květu vleklémvelkém,
motýli oblétali ji, andělům závistivi,
a často rvali se s nebeskou drobnou chasou,
že přísně střežila vděk Evy svůdný, hřivý,
jim nedovolujíc nad její plesat krásou...
Tak vnadnou byla jistě!
Kdyby Vaší
svůdnosti paprsek však skvělý
jí tvůrčí síly byly darovaly:
to oko planoucí, jež k zemi blankyt snáší,
vlas, čela bělostného výklen hrdý, smělý
a zoubků bílý skvost, jenž při usmání
63
jak labutinka sněžná zaleskne se
a vlnkám rtů pak bezmocně se brání –
pak nežasl bych nad tvůrčí tou silou,
kteroužto bůh z chaosu, věčných mraků
svět vytvořil, v němž pásmo sluncí pluje,
jenž místo hrází nové vykazuje
jej stopujícím duchům zázraky,
pak neobdivoval bych Tvůrce věru,
že stvořil zemi, vzduch i oblaky,
že stvořil měsíc, kterýž v podvečeru
hvězd skvosty vodí pyšně za sebou,
že k tvoření a nádheře té celé
jediné slovo jeho bylo potřebou –
mé myšlénky by žasem rozechvělé
víc divily se duši jeho skvělé,
že ženu vytvořiv tak oslnivé vnady,
jí život vdechnuv kypící a mladý,
sám blaha nehledal a velké mysli slovy
šťastnému daroval ji člověkovi!..
64