Hle, louka bujná, vysoká i zkvetlá!
jak malý prales, plný vil a bájí
se kmitá ve hře stínů svých i světla,
a slunce lesk až ke dnu proniká ji;
v dál po povrchu vlny zelenavé
se zvedají a hloubí v zlatojasu;
jak plachta bílý motýl po nich plave,
a lehký oblak medyňkových klasů
vlá průzračně i jemně nade květy,
jež bíle tu jak pěna vlnu čepí,
tam zlatem svítí jako hvězdné čety,
jež moře zrcadlí. V té luzné stepi
co krásy a co poesie všude!
co vše zde září a co vše zde hude!
Luh celý prokvetlý je věnečenkou,
tou bělorůžnou jako líce děví,
a zevšad hudbou zvonivou a tenkou
to zní jak nejútlejších šotků zpěvy;
sbor věje v změnách tichých a přec hlasných,
tu střídají se mistři a tam učni, –
to po všech kvítkách, tmavých nebo jasných,
si v skoku vzletném zpívá koník luční.
Tu, onde, – hopsa! Kterak se to kmitá!
Jsou myriady, nesčetné jich sbory,
až louka těmi báječnými tvory
se hemží jako oblasť duchovitá,
ba zdá se mi, že vidím přehluboký
v ní obraz básníkovy fantasie,
v níž genius své myšlénkové skoky
si provádí a z pylu květů žije.
Slyš, kterak drobounké jsou trylky ony!
zdaž nevzňaly by závisť primadonny?
A nepějí ti pěvci pod vavřínem,
jen pod kvetoucím žebříčkem a kmínem.
Když děvče vysokou se travou dere,
jak záletníky v zajetí je bere;
hle, co jich unáší svým muselínem!
Kdo dá se unést, enthusiast je to;
a ze všech tvorů, co jich rodí léto,
můj obdiv nejvíc vábí koník luční,
ten lehký skakoun, šťastný přemrštěnec!
Jest zeměchodec – a přec okřídlenec;
jest kůň i jezdec – oba nerozluční;
jest Pegasus i básník v jednom těle,
jest hráčem i též sám jest lyrou svojí!
Nač ohlížet se jemu po nástroji?
On hude na své vlastní křídlo chvělé.
Onť myšlénka i forma stejně švižná,
onť bytosť všeobsáhlá, nedostižná.
Jest pěvcem i též posluchačem sobě,
jeť umělec i kritik v téže době,
onť erotik i humorista v pění,
on všecko jest, onť amateur i znatel,
onť autor, publikum – ba snad i nakladatel!
Však při všem úžasném tom přičinění
to malé, živé universum luční –
jak hubené jest, – a již sotva ztuční!
Hle, v říši poesie plné květů
ten její nadšenec – hle jak je suchý!
Ten los má koník do skonání světů
as rovný s poety a s veleduchy.
V říš poesie přijde sekáč s kosou
a pokácí ty květné její divy –
a shrabe vše jak pouhé seno s nivy –
i s trylky, poupaty a slznou rosou...
ba s koníky – i s nadšenci, jich druhy,
vše v otepích to nacpe na své vozy, –
my v seně uschnem, spustnou naše luhy, –
a skot se vypase tím senem prozy.