Kráčím roklí v lehkém šumu sosen,
potůčkem tu měkký pažit zrosen;
v tichý pochod zní mi dvojí zvuk
jako dvojí tepny živý tluk,
jako dvého srdce vroucí spěch,
dvojích prsou rytmus, dvojí dech.
Prvý s hůry, jak by blankyt slunný
mladé, okřídleně srdce měl,
v něž pud slastný bije jako v struny,
an mu cizím všechen trud a žel;
druhý buší z hluboka i temně,
až mu s teskným slouchám údivem,
jak by v zkamenělé srdce země
bolesť bila bouřným kladivem.
Cestou mou těch vzdušných zvuků jas
stále s tíhou hmotných ran se střídá;
tvrdé země sténající hlas
luzným věštbám nebes odpovídá;
ty jak povzlet zvoní jásavý,
onen jako v poutech kroků hřmění...
Srdce mého tepot váhavý
v ruchu vlastním ohlas obou mění –
brzy křídlem vlaje, písní plesá,
kladiva zas rázem k zemi klesá!
Jsem tou křepelkou, jež zlatým polem
tlukouc píseň letí na kraj lesa?
nebo robem na srázu zde holém,
mozolnou jenž rukou kámen tesá?
Jsi, ó myšlénko! jsi ptákem volným,
zpěvně vzlétlým v křídel jarém hraní?
nebo dělníkem, jenž potem bolným
smáčí pádné kladivo v své dlani?
Razí křídla tvá si dráhu k cíli
hebkým étherem jen veslujíce?
neb svou paží obrovité síly
skály jest ti lámať v žáru líce?
Tvé-li tepny svaté ruch to pravý,
jenžto bije v trylku ladné písně?
neb jej slyším, jak se v kámen žhavý
ocel vráží klopotně a přísně?
Jakým chceš mé tužby taktem vésti?
Chceš mě letmo v slastný útěk vznésti
z trudů země k výši, v blahém spěchu?
Neb mi kážeš ránu za ranou
zvolna vrážeť rukou stýranou
v skálu trudu do posledních dechů?
Slunce pravdy! Slunce blahé spásy!
Stejně luznou, stejně plnou krásy
žití rozkoš jevíš okřídlenci,
jak tam na strmícím srázu níže
pracně bušícímu odsouzenci,
neviditelné jejž pouto víže
přikutého ku palčivé skále,
jako Promethea, v mukách stále...
Hleď, jak ptáče v lehkých křidel třpytu
bujně letíc jasnozlatou výší
sladkou blahosť pije ze blankytu!
Hleď, jak člověk v úmoru své trýzně
prahne po nebeské její číši
v žáru nikdy neskojené žízně!
Hle, těch snědých paží zápas krutý!
Div že nepuknou jich tvrdé svazy,
těžce pozdvihují nástroj kutý
jako v hrozbě, že kus nebe srazí!
Pod břemenem, jež ty ruce nesou,
poloskleslá kolena se třesou,
postavu div drží síla skoupá,
kladivo však nad hlavou se houpá
nadlidským těch ramen úsilím;
zuby blýskly, oči z důlků třeští,
hruď se chví jak hněvem zběsilým –
kladivo, jak v pevném spjetí kleští
napřahlo se v zad, pak slétlo rázem
ku předu, až oťřáslo to srázem!
Tíhou rány sklesla ramena,
celá postava jak zřícena
za kladivem padla na balvan,
jak by poslední již vydchla sílu;
však již znova pozvedá se k dílu,
na sta metá obrovských těch ran
v tělo skály, a tak od jitřeny
po večera červánky až rudé,
až z té spousty čtverec odměřený
kladivem a dlátem vydobude;
stokrát ráz tak pádný svými hromy
v kámen vzdorný těžce zaburácí,
stokrát vztyčí se a stokrát zlomí
postava ta v sotva lidské práci;
sotva chápeš také vytrvání,
až se ptáš: jest na té pusté stráni
zjev ten lidský proklatcem? jest bohem?
A když k černým děrám skal již domů
slétají se kavky nad brlohem,
do tmy temně buší rány lomu. . .
Ztichly; noci mír se sklání k zemi.
Ptačí zpěvánky jsou dávno němy ;
smířen mlčí klopot lidských prací.
Jen mé srdce dvojím rythmem buší,
k nebi vzlétá, ku zemi se vrací!
Křídla mám i kladiva mám v duši,
v lehký ether, v těžký kámen biji,
v skálu losu, v skálu srdcí hřímám,
pták i otrok v divné harmonii,
vlastní volnosť v pouta svatá jímám,
stokrát vlastní ranou v těžkém trudu
padám na tu nezmoženou skálu,
přece věříc, že z ní vydobudu
nízký stupeň k chrámu ideálu!
Šťastnější než volné ptáče v letu,
které v ether svoje srdce hrouží,
nejšťastnější v úchvatném tom vznětu,
otrocky jenž do úpadu slouží
vyvolené, drahé, krásné metě!
Zakletá jsem v širém, volném světě
k porobě té sotva lidské – svaté!
Leťte, písně, se mnou stejně klaté,
vnořte v slunnou volnosť křídlo ptačí,
zvuky blaha roňte na otčinu!
Vždy však hudbou nade vše mi sladší
rázem kladiv bijte, rytmem činu!