Snad ještě ptát se, smím-li v český luh
si plným českým zvukem zahlaholit?
Snad ptát se, ráčí-li mi kárců kruh
tu smělosť dovolit či nedovolit?
Snad ptát se, smím-li jiskrou žhavých slov,
svou malou jiskrou vjíždět v lež a temno, –
kde pěstuje se modních bůžků chov,
snad ptát se, není-li to nepříjemno?
Snad dnes, kdy nad národem zřím se chvít
na pouhém vlase ostří Damoklovo,
se ptát, zda nad hlavou mu pevný štít
smí také opřít rámě básníkovo?
Se bát, zda to, co dnes nám nezbytím,
též vkusu Periklů by bylo pěkné?
Kdy los nám rozhoduje nad žitím,
se třást, co Don Quixot, co Sancho řekne?
A svět svůj vůkol, vše kdy zříme plát
jak v červáncích v té jedné barvě žárné,
v té svojí, naší, české: snad se ptát,
zdaž jest to harlekýnu jednotvárné?
Kdy nad propastí zkázy všední kvas
nás konejší a hýčká v poklid lhavý,
a výstražný kdy z písně zazní hlas:
snad ptát se, zdaž on přesycence baví?
Se ptát, kdy zarůstá nás o překot
kal cizáctví a zbabělosti plíseň,
zda zpěv smí vyznít v politický hrot,
když Němec dí, žeť ošklivá to píseň?
Se ptát, zda zpěv můj doufat smí, kdy on,
můj národ, doufá, – kvílet, kdy se rmoutí,
a za chvil zlých bít v poplach jako zvon,
zda zpěv to smí, když cynik ústy kroutí?
Se ptát, zda dýchat smím, čím dýše lid,
a všecka žíti, čím můj národ žije,
zda svatý, nejhlubší můj, český cit
smí k srdcím letět křídlem poesie?
Snad ptát se, smím-li v času přísný hled
zřít vážně a svou povinnosť v něm čísti,
smím-li své vlasti zkvět a spásu z běd
v sny, v touhy své a v pásmo zpěvů přísti?
Snad ptát se, smí-li osud národu
být pěvci vším, co nejhloub vře mu v mysli,
a smí-li k bojovnému pochodu
vlát zpěv jak vítr, dmoucí prapor svislý?
Kdy kol tak dusno, jak by mdloby pád
již čekal rod, jenž div svůj řetěz vleče,
snad ptát se, smí-li slovo bleskem vzplát,
rým bušit v pouta břitkou silou meče?
Kdy vrah nás tiskne pod svým kolenem
a hanby znak nám v čela, v prsa pálí,
snad ptát se, smí-li píseň plamenem
jej šlehnout v líc – a zda to moda schválí?
Kdy v srdci vlastním cítím nastokrát
ten jed, tu křivdu, jež můj národ ničí,
mám v krvavém tom bolu snad se ptát,
zda píseň šeptnout smí, co k nebi křičí?
Kdy nám tak málo moci, málo sil,
tak málo tvrzí dáno ku záchraně,
jen chladný podlec by se honosil,
že vzdá se rázné, bouřné zpěvu zbraně.
Jak, snad se ptát? či omlouvat se snad,
že vyznávám, jak lid svůj v srdci nosím,
a má-li kdo mé písně za nelad,
snad couvnouc škemrat: Odpusťte mi, prosím!?
Ne! Stavte si své Veto v uměn chrám,
mně vlasť má káže zákon cti a lásky!
Co zpívat musím a co zpívat mám,
to v srdci pevno, jasno bez otázky.
Jen s lidu svého srdcem plesám, lkám
i horuji a kaji se a reptám,
vru nadšením i hněvem, snahou plám
a buším v bránu dob – a dál se neptám.
I nemám tužby, na to pomýšlet,
zdaž umění mé slavno nebo bědno.
Jen jeden triumf chová pro mne svět,
jak mám to srdce, žití své jen jedno.
Tvé vítězství to vroucně želané,
ty lide věrný v boji za své právo! –
Jdi, nech mne, umění ty dělané,
jdi, skryj se, bídná hano, bídná slávo.