Vstal z lůna Velké noci, k žalu narozen,
syn její, stinný olbřim, věků Velký pátek.
Vlá, přes půl zeměkoule přehozen,
však od konce své dráhy na počátek
zpět v kruhu zdá se hnán. Ač chvatně létá
jak rána výstřelu, ač hltá dny a léta,
přec plíživě se dlouží chodem vlečným,
z chvil do chvil táhne prokletí a hoře,
ač nepřehledný, jako v mlhách moře,
se zdá být nekonečným!
Toť černý světa den, toť smutku přísný svátek.
Vzdor v silných duších kloní nalomené žezlo
své v sebe důvěřivé vůle a své pýchy;
zrak, byť i slzu zapřel, zírá ve zlo
jak v zákon osudný a čte v něm světa hříchy –
své, lidstva hříchy, ba i nejbolnější
ty hříchy bludných synů národa
k svým vlažných, v klidu pro tep vlastní krve hluchém,
a k cizím vznětům lnoucích zaníceným duchem.
Tůň stojatá však sebou hnula ze spoda,
taj svědomí se zdvihá na svit vnější,
a z hloubi ňader touha: káti se.
Hle, v mračném přítmí v šedém obryse
ční kříž, mře na něm Kristus umučený,
jenž hříchy snímal, odpuštění šířil
a Boha s člověkem svou láskou smířil.
Hle, pod ním klesá matka, hořekují ženy;
proud mužů nesčetných se hrne blíž jak řekou,
a všichni hrubé kříže na svých bedrách vlekou,
jdou k utracení svému, poctivci i vrazi –
vždyť Vykupitel sám pní mezi lotry dvěma! –
Jdou křížovou svou cestou, bičováni, nazi,
hruď nemá dechu, ústa vyprahlá jsou něma,
jdou na Golgatu. Pod ní šerým dolem
tu, tam se bělá město, křoví kryje vísku,
kdes v dálce žároviště dýmají. A kolem
lid veškeren – i jest ho jako v moři písku –
má po vší zemi Velký pátek, velký půst;
ni matka nemá, co by od lačnících úst
si utrhla i dala hladovému děcku;
vše padlo v oběť chmurné slávě doby,
všech duše trpí lidsky, těla po zvířecku...
Kol smutek v myslích všech, kol v srdcích Boží hroby.
Všem na hlavy se popel pokoření práší,
a na všech plecech visí roztrhaná roucha,
neb na šlechetníka jak na padoucha
se těžká metla Boží trestem snáší.
Vzduch kvílí, vzdychají v něm pašijové zpěvy,
a beznadějnost jak se k Bohu modlit neví.
Kol v polích vychudlých, kde hruda hrudu střídá,
se klopýtavě pachtí za svým pluhem bída,
smrt s hejnem havranů si k setbě líchy hlídá.
A jak tam brázdami kru země oráč kruší,
pluh lítosti se zaryl do trnoucích duší.
Kde všichni trpí, všecky bolest v jedno pojí,
všech srdce sblížila se trýzní stejnou,
v nich bije velký soucit, z nenadání zvídá,
že sám a sám jest mocí blaze čarodějnou,
jež smutky potěší a rány zhojí.
Zas oko vyschlé slzu nalézá, a ruka
se touhou chví, by měkce pohladila
skráň spolutrpícího, jehož muka
jej s těšitelem sdílně pobratřila.
Jak na bojišti přítel s nepřítelem
si rovni jsou, kde sklesli zraněni,
tak lidskost lidi druží v světě celém –
a národnost zas národ činí jedním tělem
a duchem jedním! V jednom prameni
proň čerpá nápoj žití nového! – Ó, víro
ty nejkrásnější! Zaleť v země šíro,
sleť k nám, kde osiřelá česká půda
si žádá díla lásky dětí svých;
by nezbujela jedovatá zrůda,
leč zdravá žeň jí vzešla z plodných lích!
Hle, mnohý již syn ztracený se vrací,
práh domova tu líbá u noh otcových,
své zemi mateřské svým srdcem a svou prací
se vzdává, potem dělným smývaje svůj hřích,
a v marnivém se strachu neobrací,
zda nešklebí se za ním cizomilův smích.
Dej nám, ty víro, dej nám vykoupení,
dej zapomenutí nám svých i bratří vin,
vlij v číš nám sladkou milost odpuštění,
ať napojí se douškem na smíření
druh s druhem, s domovinou světoběžný syn,
ať s bytostí nám vlastní, pravdivou a prostou,
zas všecka srdce, všecky tužby naše srostou.
Ať za pašijí po své kajicnosti němé
v té půdě svojí s plesem poklad nalezneme:
svou spolnou vůli, spolné nadšení
o krasší zítřek! Ať náš Velký pátek mine
jak nám, tak světu! Nechať z noci stinné
svit slavné zoře vzplane! Ať nám z rána kyne
den Vzkříšení!