ZA ÚSVITU NOVÉ DOBY.
Moc nesmírná, již zveme vždy zas Bohem,
ta osa tajemná všech dějství světa,
ne! ona nechtěla, by v děsu strohém
v nic padl nepočet všech obětí,
jež v krvavých svých bludišť zakletí
štve doba vražedná, v nich sama kletá.
106
Jsou úsvity, jež slunce šlou – ne marně –
jen z výhní rudých zor, a jsou i plody,
jež při hromech jen zrají v bouřném parně.
To velká jitra jsou, jež přetvoří
sny lidstva v čin. Jen bouř kdy zahoří,
plod poroby snad sládne do svobody.
Hle – taký zjev! Hle, stromu zla, jenž běsy
byl svlažován jen v slz a krve proudech,
dnes na větev již blahý plod se věsí,
a plane z chmur již první jitra jas:
neb zazvučet smí volné ženy hlas
již v radě národů a v lidu soudech.
Ne pouze hlas, však srdce – srdce ženy
smět bude bít na osudové brány,
jež mužů pěstem dosud uzavřeny,
a soptící, všem vzdornou, lítou saň
sklát pomůže ta měkká ženská dlaň,
jež směla dřív jen hojit smrtné rány.
Ó, nebude již láska matek nýti
jen v pláči pod kříži svých syna mroucích
jak Maria! Již nebude jen zříti,
jak žoldnéř koná práci katovu
a dřív, než bodne ve hruď Kristovu,
žluč s octem podává mu do rtů žhoucích.
Ó, nebude již Niobe ta lkáti
nad obětí jí v mukách z loktů vzatou,
až srdce mateřské zla vládu zvrátí,
až v bratrů svých se vmísí úrady,
až v osudné sta věků záhady
vzplá citem ženským, ďábla potrouc patou.
Vždyť moci světější než láska matek
a zázračnější není v světě síly!
Jí žezlo v dlaň! Ať vede s křižovatek
107
a srázů nás v ten vytoužený luh,
kde všecky spojí svorné přízně duch, –
kam jako v domov bludné lidstvo cílí.
Ta láska mateřská, dle sudby věčné
tkvíc kořenem i v hrudi Vestalčině
jak věno nejlidštější, nedotečné,
ta lidstva smlouvy prohřejž něhou žen,
a v blaha sen, jímž svět je roztoužen,
vzněť pravdu zítřka nadšeně a činně.