Ctný předek obezdil kus žírné role,
tam založil svůj park, tu pýchu svou,
ten potomci dnes ještě divem zvou.
Co dnes je nahoře, dřív bylo dole;
kde vršek byl, jenž na přírody zádech
se hrbem zdál, ten srovnal jemný vkus,
však na rovině vtipný genius
chtěl skály mít, kde v skočných vodopádech
jak po klávesech spinetu jim šustí
proud umělý, koncertující host,
když v nádržce je vody právě dost
a v neděli se na pět minut spustí.
Jak naslouchají romanci té šumné
kol stromy! jako znalci kývají,
druh druhu kritiku svou šuškají
a znova umlkají v ticho dumné!
Ty vážné hlavy stromů! Přistříhány
tu v sloup, tam v kouli, onde v pagodu,
svým tvarem překonaly přírodu
a jeví se mi ctihodnými pány,
jimž parukami větřík nenadálý
když proletí, jich ševel tlumený
se zdá, že skládá obsah učený
o vnadách bohyň v staré madrigaly.
I slouchá pahýl sloupu, jenžto skrývá
v mech zlaté datum – němý památník,
a kamenný též hrozný granátník
až od vrat parku strnule se dívá,
jak byl by dojmem zkameněl teď právě;
šum kaskád vykouzlil mu vzpomínky
těch dnů, kdy jeho žluté holínky
a rudé výložky se skvěly v slávě,
než déšť jich krásu smyl; on ke mně poulí
zrak plný zuřivosti unylé
a závisti, v něm teskně ožilé,
s níž moje kroky stíhá, nebo jdou-li,
kam libo jim, on na svých nohou vázne
a nemůže se hnout, tam někam v před,
kam zašel jeho čas a jeho svět,
jej zůstaviv tu žasům změny zkázné.
Jdu, zrakům jeho uniknout si přeji.
Kol cesty houšť je rovná jako zeď;
hle, přede mnou se trávník šíří teď,
a přímočárná stromořadí spějí
z dvou k němu stran; vše v pravo, v levo stejné.
Tu v trávě z květů různých přede mnou
se skládá v komposici tajemnou
dvé půlek figury snad čarodějné;
toť vzorec nepodobný čemukoli!
Když o něm bádám, vypadá mi tak,
jak na slunci by premovaný frak
byl rozestřen, by provětrali moli.
Však za trávníkem proti mně – hle, stupně
kams výše vedou v husté loubení;
dva bůžkové tam stojí skroucení
a drží erby honosně a zpupně.
Než dojdu k nim, tu krása kras mi zjevna:
toť růže bledá, leč tak zázračná,
tak šlechetná, že barva oblačná
jí modrá v žilkách – růže modrokrevná!
Jak vznešenou as vůni div ten roní,
chci vědět, nábožně se přikloním,
nos v úctě snížím, a když přivoním,
v čich praští pižmo... Jak když děs mě honí,
dál běžím: po schodech, pak po stezníku,
kde větve stromů v klenby svázány
a umně samorostlé altány
jsou prostříhány v houšti čimišníku;
tu vzácná sosna, s vůní hyacintu,
mi stojí v cestě; v pravo, v levo však
zřím pěšinky se vinout všelijak,
a že jsem v srdci parku, v labyrintu,
mi zřejmo teď, ba stříška gloriettu
se potutelně z vršků červená,
a v houšti číhá soška kamenná:
toť Milek, šelma, jako hotov k letu,
jen co mě zmate! šibal tiskne ke rtu
svůj prstík – – nemyslím, že cucá jej,
však značí to as: mlč a pozor dej.
Nuž jdu a bloudím, až mi toho žertu
je skoro dost, v tom vůni hyacintu
zas dýše sosna, za mnou všelijak
se vinou pěšinky, ba vidím tak,
že šťastně zbloudila jsem v labyrintu
a na prázdno mě vedla chůze dlouhá.
Tu Milek zas! Aj, tys mě za cílem,
ty stvůrko malá, vyved’ aprilem?
Hle, prstíkem teď mrkvičku mi strouhá.
A zas jdu ke schodům, zas při stezníku
jsou větve stromů v klenby svázány,
zas umně samorostlé altány
jsou prostříhány v houšti čimišníku.
Však pod schody tam překvapení svůdné!
Tam rybník jest a loďka u kraje;
jen v loďce na dně vskutku voda je,
dno rybníka však na sucho je schůdné.
Jdu na protější břeh; tu křivolace
se stoupá na umělý pahorek,
i ční tam zvláštní vtipu výtvorek:
toť zřícenina, ovšem imitace!
Tu se zdí visí břečťan jako copy,
a větru dech když jimi zaklátí,
zas nový vkusu div mě uchvátí:
slyš, akkord vzdušný proudem sféry ztopí,
neb harfa aeolská v Gis-moll si vzdychne,
žel jen, že harmonický její sten
čas rozladil již dávno, hudlař ten,
a sluch si pohoví, když kouzlo ztichne.
Dál pod ruinou sráz; tam prales bují,
tam balvany se v kupy hromadí,
však zděny na cement; tam kapradí
je vysázeno kolem skalních slují
a jsou tu povalené, puklé kmeny,
však hlavní půvab jest, že lesní dol
je dělaný s tou divočinou kol;
jen zápach bahna jest tu přirozený,
ač bahno samo zásluha je lidská.
To horské jezírko tam v rákosí
i tklivá pověst, jíž se honosí –
smrť milenců to velmi romantická –
vše děláno jest umem důmyslným!
Co krok mě obdiv plní víc a víc.
Tu kaplička – však rozliš rub i líc:
jeť uvnitř budoarem něhy plným;
kde domek čínský, jistě v jeho nitře
jest barokový oltář s Madonnou,
a v poustevně za lian záclonou
síň hodovní se kryje věru chytře.
Toť duch, jenž nepodlézá pojmům všedním
a prostým pravidlům, však na příkoř
je přeskakuje jako hrdý oř –
duch vyšší, privilejní slovem jedním.
Již konci as má procházka se blíží;
zeď parku za stromy již bíle ční;
mou cestu stíní vrby smuteční
a bolná předtucha zde mysl tíží;
hle, v trávě růvky... šátek chystám z kapsy,
již napřed slzným dojmům oddána;
čtu na prvním těch růvků: Diana –
čtu s jmény božstev upomínky na psy. –
Zeď, vrátka, na nich nápis: „Do jízdárny”;
a mřížkou zřím, jak v písku po pláni
svou ryzku Auroru tam prohání
ctných mrtvých předků mladý dědic zdárný.