Kdys v lakýrnické dílně Pechově –
to za mých dětských let v mém domově –
prý „Divotvorný klobouk“ měl se dávat,
i malovaly se tam kulisy.
Ty dařily se bez hany a závad,
neb s kamarády bratři řekli si,
že jeviště i se vší výzdobou
se pořídí jen vlastní výrobou.
Nuž, bratr Adolf, Pech to nejmladší,
s ním Adolf Heyduk, jinoch olbřímek,
ti oba štětcem vládli nejradši;
jim básník – humorista Vilímek
a Josef Svátek, klouček literátek,
klih, barvy, fermež míchali a třeli,
a při tom praskl mnohý kelímek,
neb výtvarnických praktik neuměli.
Než historikem stal se Kalousek,
v čas onen studentík a divousek,
přes ruku zkoušel nosit ubrousek,
neb švarným sklepnickým chtěl býti zjevem;
též u bot podpatky si podbil dřevem,
jen aby větším zdál se o kousek.
Strýc Kchádl, mluvka, šprýmovný to brouk,
sám postaral se hochům o klobouk –
jak nutno – třírohý; naň zlatý prým
kdes Lojza Herold získal vtipem svým.
Náš Jindřich s Bártou, s Krskem pospolu
si našli housle, troubu, pikolu
a šumařili v postrach uším vůkol.
Bém však měl všemi záviděný úkol
co Pohořalský, básník jarmareční
s tím nářkem, jak jsou lidé málo vděčni.
„Kluk“ obstarán byl učedníkem z dílny.
Již obsazeny effektů všech střílny,
i myslivci se dostalo již pušky.
„Kdy začnou zkoušky?“ bouřil herců shluk.
Však běda! V plánu namanul se suk,
neb Karel myslivec – byl bez Bětušky!
Houf přátel mnohohlavý byl a pestrý,
však žádný neměl vhodné slečny sestry!
Ach, jedna byla žabka ještě malá,
a druhá – panička zas příliš zralá.
Ta byla zněmčilá, ta stydlavá,
ta neochotná, ta zas šišlavá;
ba mnohé poupě sotva po rozpuku
se zdráhalo hrát s takým hejnem „kluků“!
Tu rozloučil se každý se svou rolí,
a ještě dnes mě proto srdce bolí,
že do sklepa se daly kulisy
jen pro vzpomínky již – a pro krysy.
Však dlouho po mém žalostivém nářku,
když vyspěla jsem školou na čtenářku,
cos táhlo mě si přečíst s důvěrou,
čím onen klobouk byl as divotvorný?
Však četby výsledek byl pro mne sporný
a zklamána jsem byla Klicperou;
má dětská kritika se pohoršila,
že ve hře, kterou jsem si skvostnou snila,
vše kouzlo klobouku jen v tom se vidí,
jak o peníze šelma šelmu šidí.
I přála jsem si, aby tak to bylo:
Kdo divotvorný klobouk nasadil,
že se mu v hlavě světlo rozsvítilo,
jak by si nejmoudřeji poradil. –
Zas léta šla (i nebylo jich málo),
svým neustálým proudem plynouce.
Zdaž se mi ve snu či dle pravdy zdálo
zas o tom divotvorném klobouce?
Byl úřední a skvěl se portou zlatou
a slušel k „císařskému“ licousku,
rád k límcům zlatým, stříbrným se tulil;
jej nasadils – a moudrost vrchovatou
i pravdu svatou hned měls v Rakousku,
též snadno lid jsi o peníze šulil!
Ten klobouk víc než Gesslerův ti platil,
ba věru bylo k pláči, že se ztratil.
Však netruchli proň příliš, český světe!
I bez čar kloboukových moudrost kvete.
Nač pro rohatou hučku s portou lkát?
I bez ní – rozum s úřadem dá stát.