Tma, déšť a vítr, slota zlá, že do ní
psa nevyhnal bys. Drnčí lucerna,
jak cvakala by zuby; z ní se roní
svit žloutenkově žlutý do černa,
a v blíkání tom na plakátu zmoklém
čtu z okna nápis: „V sudě Diogena“. –
– Dnes do divadla? Na kus antický?
Žel! Marně zve tam půvab klasický,
neb musel by být Horaciem Koklem,
tím hrdinou i plavcem zároveň,
kdo by se pustil dnes v tu povodeň.
Mně zbraňuje v tom svatá Hygiena;
ach, odpusť, odpusť, mistře Vrchlický!
Hm, z kamen svítí se, mám hezky teplo!
Svou paměť ke hře dnešní upínám,
neb znám ji z četby; též si vzpomínám,
zač autoru hry „V sudě Diogena“
kdys kriticky se přes prsty již kleplo;
nu – arciť nejdřív za genitiv jména
hned v názvu; že to chyba, ví se dávno;
i zkumně rozvažovat počínám,
zdaž bývá v kritikách přec něco správno, –
i v soukromých. – Mně dobří lidé řekli,
že Diogenes byl sic filosof,
však divný rek; čin žádný, mnoho slov,
a přec jen drsný, neurvalý cynik.
Nu, z hlíny sud si zvolit za domov –
to prý že mohl chtít jen mozek změklý;
a jest prý názor doktorů všech klinik,
že bydlit bídně v blátivé jen díře
jest pro člověka: žíti hůř než zvíře.
To, lidem kulturním, se hnusí nám.
Tak soudili. Dál se mi paměť pletla,
až pocítila jsem, že usínám,
a sen mi rozžehl svá svůdná světla.
Nuž, zdálo se mi o bytové nouzi.
Jen ať nám nikdo Prahy neostouzí,
že lidé k necti jejímu prý jménu
by záviděti mohli Diogenu! –
Hle – v snu se něco valí odněkud,
i přivalil se přenáramný sud.
Ač duněl prázdnotou, přec lidí houf
se velikánu vstříc hnal, neucouf’,
však zadržel jej, křikem pozdravil
a na stojato na dno postavil.
Sud prázdný – všichni se však oblízli!
I snesli seker, kladiv, šroubů, pružin
a pilovali do dubových dužin,
až dvířka do nich pěkně vyřízli,
též okénka; ba z těch i veteš skla
se usmívavě k slunci zablýskla.
A pak se losovalo, která z družin
těch, kdo se přičinili při práci,
si nejdřív pohoví v tom paláci.
V tom slyším zpěv se blížit velebný,
jenž vážnou notou blaho lidstvu hlásí;
i vystupuje průvod malebný
jak z jiných světů, – armáda to spásy,
a vážným hlasem volá vůdkyně:
„Buď vaše dílo požehnáno s výše!
Sud plný sloužil ďáblům k hostině,
sud prázdný záchranná buď ctnostných skrýše.
Pryč s hříšným sudů mokem do řek proudu!
Lid očištěn buď z kletby alkoholu!
Však z prázdných sudů stav si každý boudu;
tam žijte v bázni boží všichni spolu!“
Dál v modlitbách se průvod odebíral.
Lid poslušný se v pivovary vdíral,
kdež zabavil a rázně prázdnil sudy;
a pivo teklo, ale nevím kudy...
Hle, sudy, soudky valí se a rojí
tam, kde sud obrovský již první stojí;
tu jedny stojmo, druhé na ležato
se řadí, až je radost hledět na to,
jak bere konec nouze bytová
a vzrůstá kolonie sudová!
Jí čestně stanoveno zákonem,
žeť Diogenes jejím patronem.
Kéž v pravdě, jak v tom snu, se dočká Praha
též po své těžké krisi téhož blaha!
Kéž, jako v snu tom, najde ve svém trudu
dost moudrých Diogenů a dost sudů!