Ó, nádherné to bylo divadlo!
Vzduch letěl svěží, zmlazen živlem novým,
syt smavým jasem běločervánkovým
z hry praporů, jež vlály nad hlav mořem,
a v každém oku žárné zrcadlo
dne toho slavnou rozkoš obráželo;
výš o hlavu se pialo každé čelo;
ba svatý Václav s bujarým svým ořem
tam nad náměstím zdál se kývat lidu,
tou plesnou chvílí vzrušen z nehybného klidu.
Šum valný rostl z oceánu hlav;
však čemu, komu vstříc se hrnul dav?
Zkad zelené jak z jara vypučely
ty ratolístky nade všemi čely?
Co ven se dralo z hlav i srdcí všech
jak blýskavice slasti? O svůj břeh
proč bouřně bilo citů vlnění?
To tím, že los jim hlásal: „Splnění!“
Že jitro vzplálo pro svobodu Čech
a slunce toho dne jí vyšlo na pozdrav!
Jásala Praha nad zmarem vraha.
Vyvzdorováno, vybojováno
hrdinskou krví v rozžehu prudkém,
odvahou k smrti, obětním skutkem
to, co nám po věk horlivou rukou,
rázností ducha, zklamání mukou,
voláním práva nepřivoláno,
křivdou a robstvím přec neudoláno:
vítězství národa, tyranův pád,
svoboda naše, náš svobodný stát!
A jásot duší uzavřít se nedal
již ve hrudích, již výrazu si hledal!
Neb ve svrchované své chvíli štěstí,
když národ prvně u cíle se spatří,
čta v dějin tváři, vznícen božskou zvěstí,
že sobě vrácen jest a na vždy svůj;
vznět úchvatný když druha s druhem bratří;
čím vše, co v srdci vře, Čech vypoví?
V ten den, kdy svoboda k nám přiletěla,
všech srdce spolným blahem otevřela
a lásku v nich jak zlatonosnou slůj,
tu v nadšení jak hlahol zvonový
se skromná, sladká píseň rozezněla:
„Kde domov můj?“
Ta píseň písní přítulná a milá,
ta vyřkla v rozechvěném ovzduší,
co plálo Čechům z duší do duší,
a v hymnu svobody se posvětila.
Však po divadle onom velkolepém
když obemklo mne ticho mých čtyr stěn
a srdce klidnějším zas bilo tepem,
tu vzpomínky si předly živý sen.
I bloudila jsem duší v dávném čase,
kdy poprvé ta píseň ozvala se
tam v divadle tom, jemuž v čele psáno,
žeť „Otčině a Musám“ věnováno.
I sním, jak Musa česká v podruží
tam v trnovitém věnci z ostruží
jen živořila, panstvům příslužna,
a mzdou jí byla trpká almužna...
Tam ve hře z lidu, „Fidlovačce“ prosté
ta píseň potulného harfeníka
se nesla v lid, a dráha její roste
vždy výš, až letmo s hvězdami se stýká,
v nichž osud národů se stanoví.
Zdaž za nás vše, co chceme, vypoví?
Tyl netušil, ni tvůrce „Dráteníka“,
jenž nápěv ladný k vroucí písni složil,
že přijde český věk, jenž promění
ji v hymnu triumfu a vzkříšení,
v žalm národa, jenž svobody se dožil!
Ta píseň tklivě líbezná a měkká –
kéž k pevné vůli vzpruhu pro nás chová!
Když nepřítel se stále dravě vzteká
i kuje s ďábly vražedlnou strůj,
nuž, pějme si, však tužme vzdor svůj znova,
ať měkkost plihá v tříšť nás nerozláme,
ať – svi a ve svém – v cizím jhu zas nezalkáme:
„Kde domov můj?“
Jak holubička bílá leť náš zpěv,
však Čechy zpíván, v nichžto lví je krev
i síla, nepřátelským vzdorům v zmar,
a chrabrost, republiky vznik a zdar!