Poušť kolkolem; zde přestal obor žití;
ruch, světlo, zvuk – vše tuhne v zesnutí,
jen pod travou se zrádný močál třpytí –
ten neusnul. Hle, východ v strnutí
jak zápas spí – dvé mdlých to perutí,
jež padají na dálky lemy krajné.
Jest poledne, a slunce bez hnutí
jak oko upřené a nepodajné
plá poušti mlčící až do útroby tajné.
A v obraz ten se hloubá teskný hled
jak cizinec, jenž hledá známých tváří;
leč nepoznám tvých věčných rysů sled,
ó přírodo! Zda vadneš také v stáří,
či v nitru tvém se lidské vášně sváří,
že spustla tak i lepá tvoje líc?
Jak chorobna tu ležíš v slunce záři,
jak umdlena, a váháš dumajíc,
jak kdybys nechtěla již tvořit nikdy víc –
ni dokonat, cos vůkol započala,
ni hnutím přerušit svůj němý bol.
Kde k nebi snad by sosna byla vstala,
tu po zemi se křivý vleče stvol –
tak přerváno tvé dílo kol a kol!
Kleč pitvorná a schoulené ty krsy,
jimž vypíná se šáchor na vrchol,
neb ostřice, jež hrubé splítá trsy:
toť kytka příšerná, jež pokrývá ti prsy.
Tak nyješ v mrákotách, a vnitřní hlas
mi šepce proč, jak bolesť tvou by tušil...
Ó život bohatý, jenž stvořila’s,
tak překypěl, tak divným chvatem bušil,
až velebnou ti harmonii rušil;
a jasný zdroj, kde měl se napojit
tvou rozkoší, ten stínem želu smušil;
on tužby vzňal, jichž neznal ukojit,
a rány rozevřel, jichž neznal zahojit.
On vybujel tvých sil a darů setbou,
tak zpupně však jich mocí vladařil,
až pocítil, že metlou jest a kletbou...
On květem svým tak slepě lichvařil,
až pel i med i vůni promařil
a chřadnutím se trýznil úbytečným...
Tvůj záměr nejkrašší se nezdařil,
i poznala jsi s žezlem nekonečným:
ó jaká spousta muk, by život ten byl věčným!
I vznikla poušť, kde’s truchlíc prodlela,
kde myšlénku ti vnuklo smilování
spáse ukrutné... Ty’s velela,
a k životu již bledá smrť se sklání,
jež hrůzu svou naň dýšíc bez ustání
přec navrací mu půvab nejvyšší,
a loupíc jej, přec všechen skvost v něj schrání;
jež raní-li též rány utiší, –
jež všecky odsoudí, a všecky vyslyší.