V těžkém vedru jihu, jež jak plamen pálí,
černý stín se kmitá na úpatí skály.
Do nejhlubších útrob žárem nasycena
sálá v úsvit žlutá, kamenná ta stěna;
v ní se ani za noc úpal neochladí,
jest jak žhoucí zdivo, které peklo hradí.
Stín, jenž tmí se před ní, ostrou záři smuše –
zdaž to černý přízrak proklatcovy duše?
Zdaž to zlobný démon, jemuž spásy není,
přikutý k té skále k mukám zatracení?
Není stínem pouhým, není kletou duší:
jest to černý otrok, jenž tu skálu kruší,
silné paže zdvíhá, spouští třeskem hromu,
dobývaje kvádru ze žlutého lomu.
Od úsvitu v soumrak buší v znoji tváří,
aby zbudován byl palác otrokáři
pyšně, nerozborně, aby trval věky...
Buší. I ten ocel v ruce zdá se měkký,
by se vedral v ledví skále vzdorující,
jež, kdy pot se na ni řine s jeho lící,
zdá se, že jej hltá, prahnouc snad, by na ni
krev svou také vylil z pukajících dlaní.
Skála však ni kapky nevypustí k díku
do studánky vyschlé, v těchu pracovníku,
krutá, bezmilostná maří jeho sílu;
jak by zloduch jakýs klnul jeho dílu,
nezdrtí on skály, ona jej však drtí!
Schvácen padá na ni, unaven až k smrti;
skleslý, s těžkým dechem, v beznadějném hoři
na tu hroznou skálu zří a zahovoří;
„Tvrdá’s jak můj osud, nepřemohu tebe!“
V tom svůj úpal vánkem jemně mírní nebe,
vonná svěžest dýše zlahozeným vzduchem,
a když otrok vzhlédne s nadějnějším vzruchem,
spatří muže, jenž tu stojí nenadále
jako divem; za ním na výslunné skále
není stínu; není na bělostném rouše
ani sledu prachu z pusté, zprahlé souše,
ani známky mdloby není v jasné líci,
jenom tichý soucit, sladce smiřující,
z oka velebného usmívá se tklivě;
pod brunátným vlasem pne se zádumčivě
čelo majestátné – sinavé má skvrny,
jak by je kdys byly rozbodaly trny...
A když na poutníka otrok hledí s žasem,
dí on tiše vážným, srdcejemným hlasem:
„Půjč mi, dobrý muži, nástroje své kuté,
zabuším si hravě do té skály žluté.
Dopřej mi té malé, dětské kratochvíle!
Oddechnu si při ní po svém těžkém díle.“
Diví se těm slovům černoch zlopocený.
„To že je ti hříčkou – lámat skalní stěny?
Nejtěžší to prací, těžkou je to mukou!
Zde máš hrot a perlík.“ – Poutník štíhlou rukou
po nástrojích sáhne. Na dlani však jemné –
proč je znamení tam zříti rudě temné,
velkou jízvu, hlubší než ty nad obrvím?
Udeří tu lehce v skálu rázem prvým –
zachvěla se skála v hloub až k země jádru;
druhý úder – a již balvan tvarem kvádru
souměrně se štěpí ode spousty skalné.
Po třetí on skále v boky žhavě palné
vráží hrotem, – ejhle, tu se prýští náhle
pramen jako křišťál do studánky zprahlé.
Nástroje pak poutník mlčky klade stranou,
zdvíhá ruku sledem rány znamenanou
jako ku pozdravu, jako k rozžehnání,
a již dál chce jíti širopustou plání.
„Stůj!“ naň žasna volá dělník tmavolící;
„an jsi pánem kouzel, rač, o rač mi říci,
čím, když hravě drtíš skály nerozborné,
zranil’s na krev ty své ruce divotvorné?
Jaká vzdorovala zázračné tvé síle
tvrdost neoblomná v stokrát těžším díle,
než jest dílo toto?“ – Cizinec tu stane,
jeho zrak je rosný, mluva jeho vane
jako povzdech duše ponořené v muce:
„Na srdcích se lidských zranily mé ruce!
Oblomiti k lásce srdce v ňadrech lidí,
již druh druha ničí a se nenávidí –
toť můj úkol těžký, po věku jenž mnohém
dosud nedokonán! Bratře můj; buď s Bohem!“
Odvrátiv své líce, v dálku pouště kráčí;
otrok za ním hledí s žehnáním a v pláči.