Trojí cesta na ladech se sbíhá;
na rozcestí v chudém stromoví
nakřivený, rudý kříž se zdvíhá;
co již uzřel časů, kdož to ví!
Slabý šum a tiché ptačí hlásky
vanou listím, umlkají hned.
Smědé děcko s bělavými vlásky,
dívka, vzhlíží na ten vzdušný svět.
V očkách, na nichž jako krůpěj deště
visí slza, svitlo úsměvem,
když se ptáček zvedl, druhý ještě,
třepajíce křídly se zpěvem.
Vzlétli a zas vpadli v náruč stromu,
hnízdečka kde tichnou ve spánek. –
Nač tu čekáš, dítě? – „Já chci domů!“ –
Pojď již, tmí se, hasne červánek.
Dovedu tě. Kde tvůj domov? – „Nevím!“ –
Nevíš? Cesty tři jdou sem i tam.
Ramenem zdaž pravým, zdali levým
kříž ti ukazuje domů? Kam?
Bloudíš? Proč tak pozdě jsi tu sama?
Čí jsi? Pověz! – „Maminčina jsem.“ –
Jak se jmenuje tvá máti? – „Mama.“ –
Čekáš, pro tebe-li přijde sem? –
„Odnesli ji tam!“ – Svit prstík zlatí
natažený ke hřbitovu v dál. –
Kdož tvůj otec? – „Neměly jsme tati.“ –
Přede mnou jak zjev tu osud stál.
Rudý kříž – a šeré cesty v stínu
k cizím prahům, nikde domova,
děcko bez otce, a v země klínu
osamělá matky pohova...
Vetchý kříž, ten Kristus samá vráska,
dřevo troucheň; s jeho výše však
pne svou náruč věčná, smírná láska.
Proto děcko tam jen zdvíhá zrak.
Čeká, že jak ptáče v klíně stromu
hnízdečko si našlo v úkrytu,
najde sobě též, kam jíti domů –
v srdce lidské, v lokty soucitu.