NA PŮDĚ.
Vždy pozvedajíc víka
dvou truhlic otřelých,
se v mysli znova sříká
snů dávno vymřelých.
I dnes, když o trám krovu
ta víka opírá,
cos jako smutek rovu
k ní z truhlic vyzírá.
Ach, naděje, sny steré
v nich odklizeny tak
sem v koutek půdy šeré
jak veteš, mezi brak.
Pruh záře, v šero vmeten,
plá šikmo z vikýře;
jest teplo, venku květen, –
svět mlád až k nevíře!
K svým truhlám těžce klekla – –
jeť člověk záhy stár!
Cos šustlo, až se lekla...
to holoubků byl pár.
Ti do vikýře vlétli
a zobkají se v něm;
toť obrázek je světlý
a blankyt jeho lem.
113
Sem z venku, vše kde pučí,
vlá vůně šeříku;
cos do vnitř kmitlo, bzučí, –
chroust leze po víku.
Teď slezl na obrázky
v něm uvnitř vlepené;
jsouť výjevy to lásky,
již polo setřené.
Tu zbyla mráčku clona,
srp luny, krajina,
však všude on i ona,
táž něžná skupina.
Chroust vypjal křídla hnědá
a bzuče mizí v stín.
Dlaň vyschlá z truhel zvedá
teď zplihlý organtýn.
Jich obsah odekrývá
jen s péčí žehravou, –
a šedá hlava kývá
nad dívčí výbavou.
Jak dávno již, co v zmatku
ji sladkém skládala,
sny o lásce a sňatku
si tiše spřádala. –
Dnem, nocí šijíc, robíc
svou pílí bláhovou
a každý kousek zdobíc
pak stužkou růžovou!
114
A haléř po haléři
si ukládajíc jen
v to běloskvoucí peří
a v plátna čistý len!
Kment za úspory nuzné
a krajky, pravý div
jak jemné a jak luzné,
má z odepřených skyv.
Chléb těla i chléb duše,
vše dala za oběť
té jedné sladké tuše,
jež dávno zašla teď.
V ní zřela účel všeho,
své blaho, cíl i ctnost,
slib žití, příkaz jeho
a zlatou budoucnost.
V to tenké plátno vpředen
a v krajek útlou spleť,
ten nejdražší sen jeden
svou zrušil přípověď...
Ó, jakých útrap tíseň
jí smyčkou sdrhla hruď,
než tkla se krajek plíseň
a kmentu mrtvá žluť!
Kdož ví, jak v šedé hlavě
vrou upomínky zlé,
když kloní ku výbavě
ty staré oči mdlé!
115
Ba v starém srdci muka
snad ještě zadrásá,
když opatrně ruka
ty kmenty roztřásá –
Když proti světlu v šeru
je zkumně povznáší!
Ach, jejím očím věru
se zdají rubáši...
Co činit? Nouze hlodá,
již není porady!
Zdaž odhodlá se, prodá
ty skryté poklady?
I hledí na ně dlouze,
pak ukládá je zas.
Ať počká lačná nouze,
ať k rozmyslu dá čas! –
Zas klapla těžká víka
na zplihlý organtýn.
A pablesk máje vniká
v kout půdy v šerý stín.
Kalendář paní a dívek 1897.
116