Jaká hrůza prochvívá to Prahou,
jaké lání, jaká bouř!
Proč se žene prach kol každou drahou
jako valící se kouř?
S hrozbou rozbíhá se různou stranou
pomsty zvěstných mračen roj;
hněvným úprkem to každou branou
uražených táhne voj.
Párem skotu mnohý povoz těžký
folianty vleče ven,
jich si střeže koňmo nebo pěšky
žlutých tváří pergamen.
Ve všecky tu hrčí světa úhly
s velkou vnitřní těžkostí,
s kováním a zámky hřmotné truhly,
nabité as moudrostí.
Na každé pak naložené káře,
s níž se pachtí spřežení,
vidět magistra či bakaláře
jako vrchol skupení.
S výše své, k níž dusot kopyt zdvihá
prachu mračno vířivé,
každý žhavým bleskem zraku švihá
jako božstvo hněvivé.
Nechť mu vědy tělo vysušily
v kostru svojí svítilny,
nechť jich olejem jest povytylý,
k vědě žití náchylný.
Rusá nechť mu brada světské rysy
zkrašluje či knírů pár,
nechať vážný laloušek mu visí,
krásně hladký, na talár.
Nechť mu vlas již témě pozaclání
bělavou jen obrubou
nebo vonnými se mastmi chrání
před svou příští záhubou.
V hedvábu nechť oděn zlatotkaném,
v medvědím nechť kožiše:
v každém zříti hořce rozhněvaném
hromovládce Joviše.
Každý hrozí za nevděčným městem
za to strašné bezpráví;
že je Pánbůh stihne hrozným trestem,
s druhem druh si rozpráví.
Neboť Praha, zhoubně podemletá
kacířskými pokusy,
k největšímu neznabožství světa
svést se dala od Husi.
Rozsouzeno mocně zde a zkázně
o vysokém učení,
by tam vlastní vůle vládla rázně,
cizí skromně vedle ní.
Vlastní nadšenost a zkumná snaha
by tam vlastní měly chrám,
vlastní světla chce si vznítit Praha;
proč jen? to ví Pánbůh sám.
Vědy nájemci a podnájemci
jediní a výteční,
světoobčané a cizozemci
prý jsou jí tam zbytečni.
A přec dosud jako na oltáři
na tom pražském učení
slunili se ve své slavozáři
jako světci blažení.
Jaký div, že hněv jim z duší sálá!
Teď jak vývrat se strží
z hříšné Prahy celý proud jich cválá,
nikdo jich však nedrží.
Tu, když kluší po Karlově mostě,
sedí rytíř, v dlaních líc,
pláče, jako na kázání v postě,
s každou karou víc a víc.
Pláče jediný, jeť v jeho hlavě
vyšší rozum, vyšší vzlet;
hrůzou tají dech jak na popravě
a zas hlasně kvílí hned.
Všem co skryto, on to řeší snadno,
vzácný jest to věru muž;
máť on důvtip zříti všemu na dno,
jazyk břitký jako nůž.
Říkadel zná moudrých jak Smil Flaška;
jeť on příštím dědečkem
přeslavného Jiříkova šaška,
nazvaného Palečkem.
Pláče, div se neobměkčí kámen
horkých slz těch povodní.
Cizince tu jeti zří jak zmámen, –
je to již ten poslední.
Ten, když pohledem se rozžehnává
s Prahou, krutou macechou,
jížto hasne učenosti sláva,
pláč ten vidí s potěchou.
„Příteli,“ dí dojat, skočiv k němu,
„pochopils nás jediný!
Kvílíš pro nás, žeť již konec všemu
v pustých tmách tvé otčiny!
„Vznešené že opouští ji světlo
umění a vědění,
nevděčné jež Praze námi květlo
na vysokém učení.
Světlo naše, jež vás mělo spasit
a jež kacíř dechem svál.
Ó že směl je neurvale zhasit
zpupný rouhač, Václav král!
Hrozná ducha chudoba tu zbude.“ –
Rytíř hlavou pozatřás:
„Pánbůh z té mé vlasti, duchem chudé,
vzácní páni, provoď vás!
Nepláču já pro vás, moudré mistry,
světoznámé mudrce,
ani pro váš rozum velebystrý
nenaříkám od srdce.
Pro zatmění bez vás v kraji českém
nekvílím tak nelidsky,
ale pláču – prorockým to steskem –
že tak není na vždycky!
Že se vrátíte, až vám se zmane,
na to pražské učení,
jako mouchy jedva odehnané
k libovonné pečeni.
Ale až váš průvod zas k nám vklusá,
pak, vy ducha rytíři,
sotva potkáte zde opět Husa
s tvrdohlavci, kacíři.
Ba snad ani plačícího šaška
neozve se lkavý hlas,
ale jistě takového Vaška
potom nebude tu zas!