V zasněženém parku.
Hle, zavátý kout parku, schýlený v něm starý kříž,
a nad ním šero večera a třpytná, hvězdná výš.
Bezlistou, dlouhou alejí se zámku kmitá zeď, –
však z oken hledí tma a vnitř je hlucho, pusto teď.
Svist větru táhne alejí a parkem mrazu dech; –
mé srdce v zpomínkách se ztrácí, hlava v květných snech.
Jsem po letech tu se svým srdcem jediný sám host,
a kol mne zticha dýše, mluví teskně minulost...
A v duši vstává obrazů dav, víří představ rej, –
vše splývá v modrý velký zrak a v bledý obličej.
Ach, kdysi skutečně i parku koutkout, i starý kříž
se zrcadlil v tom velkém modrém oku, – dávno již.
23
To zrak byl komtessin; já viděl jsem ji, snivý hoch,
stát zbožně u kříže, jejž květem zasypával hloh.
Klid, vůně, šero táhly parkem; mezi stromy kdes
pták zpěvem usínal – a červánek plul do nebes.
Ten mžik tkal kouzla v duši mou, – a vodojemu šum
zněl v dáli kdes pln hudby, modrých snů a sladkých dum.
Dnes na všem sníh, – svist větru lká tu, zámek opuštěn –
komtessin velký, modrý zrak spí v hrobce věčný sen.
A duší mou jak hudby dávný, sladký tón to vlá:
snad pod sněhem mé srdce z mládí se to ozývá.
Jsem po letech tu se svým srdcem jediný sám host,
a kol mne zticha dýše, mluví teskně minulost..minulost...
Hle, zavátý kout parku, schýlený v něm starý kříž,
a nad ním šero večera a třpytná, hvězdná výš.
24