Hle, jaro jde...
(Jos. D. Konrádovi.)
Hle, jaro jde a teplou rukou
mně tiše sahá v starou hruď:
Co ještě truchlíš? Pryč s tvou mukou,
ty smutné srdce, vzbuď se, vzbuď.
Viz, jaké svěží, smavé ráno
pod vlahý nebe modrojas
je v rose krajem rozestláno –
to pro tebe, buď vesel zas! –
Jsem jako zmámen, – zázrak jeví
se na mé celé duši v ráz:
hle, vzrůstá v zář a ptačí zpěvy,
v pažitů zeleň, v modra pás...
Co hlavou kdy se mihlo vznětů,
co krásného jsem srdcem snil,
vše vtěluje se v moře květů,
v ples skřivánčí, v jas slunných chvil.
33
Na ňadra snivě rozvlněná,
v něž fialek je vetknut květ,
mne Vesna tiskne, luzná žena,
svůj třpytný zrak v můj noříc hled.
A kol mé hlavy plavovlasých
svých vděků stelouc bujnou žeň,
lichotně rce mi ve stu hlasích:
„Mne miluj a vše zapomeň!“
A krajem štěstí vrchovaté
jde od nebes po samou zem...
Můj smutek pod oblaky zlaté
kams ulít černým motýlem.
34